Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 19. Poslové naděje

Rána mě donutí otevřít oči.

Dělá se mi špatně.

Uvědomuji si, že se mé tělo nebezpečně otáčí, motá se mi hlava. Slzy mi tečou po tvářích, snažím se je bezúspěšně zahnat. Chci se mermomocí něčeho zachytit, ale každý kořínek, každý kus trávy – to vše mi pokaždé z dlaní vyklouzne a já stále padám. Kutálím se po svahu a najednou je konec. Otevírám oči a zjišťuji, že ležím na zádech v hluboké rokli.

Je tu chladno a mlha. Vidím jen pár metrů před sebe.

„Pomoc!" pokouším se zakřičet, ale mou prosbu bere vítr do náruče a nemilosrdně ji odnáší kamsi do dáli.

Otírám si slzy a rozhlížím se, kam jen dohlédnu.

Tohle není Sektor 4. Nebo snad ano? Nikdy jsem zde nebyla.

„Kate!"

Otočím se – na druhé straně rokle je vchod do jeskyně. Mé jméno jako kdyby kdosi zavolal právě odsud. Tohle musí být další podivný sen, pomyslím si. Uvědomuji si veškeré iluze, a že toto není realita. I tak se bojím, ale k tmavému místu odhodlaně přistoupím. „Haló?"

Ticho.

Seberu všechnu odvahu a vejdu dovnitř. Procházím takřka ničím, ale všimnu si, že stoupám. Jeskyně působí jako malý vyhrabaný tunel, vedoucí z hlubin rokle. Je to moc strmé, postupuji pomalu. Zničehonic spatřím světlo nad sebou, a co nevidět se vyškrábu až na samotný povrch. Svalím se na záda na měkký mech a zvolna oddechuji.

„Boston padl, přidává se tak k první desítce měst, která zmizela z povrchu země po odmítnutí smlouvy!"

Zvedám se na nohy a urychleně se otáčím.

Nikdo zde není, i tak se lesem nesou různorodé zprávy.

„Východ má nové prototypy atomových zbraní, jisté je brzké povolení k útoku!"

Cože?

Co se děje?

Doběhnu až k vysoké borovici a opřu se o její tlustý kmen. Všechny ty hlasy – jsou tak kruté. Některé jsem na vlastní uši slyšela jako malá v rádiu, jiné ne. Mísí se tu ozvěny minulosti a snad i přítomnosti.

„Sektory musí padnout, jinak to nejde!"

Běžím dál, stále žádná živá duše. „Je tu někdo?!" vyřknu zoufale.

„Prezident zmizel, šíří se zvěsti o tom, že se ukrývá na jihu země! Spojenectví východních národů se brání! Atomové útoky nepřestanou ani v příštích týdnech!"

„Prosím, už dost!" Dunění mě strhne k zemi, klečím a pevně si zacpávám uši dlaněmi.

K hlasatelům se přidá pláč a křik lidí. Slyším je trpět, všechno se to mísí.

„Prosíme, abyste neopouštěli své domovy! Třetí světová válka se vymkla kontrole!"

„Maminko, kdo jsou ti lidé? Říkají, že nás odvezou na lepší místo."

„Sektor smrti, tak se mu říká."

„Moskva padla, SVN ale neustupuje!"

„Podle našich zdrojů bude brzy možný převoz do bezpečných zón."

„Toto je naše poslední hlášení. Ať nás Bůh opatruje."

„Někteří si myslí, že pravý konec nás teprve čeká..."