Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 17. V sídle Lotosu

Čas plyne rychle, když máte strach z něčeho, co se neodvratně blíží. Víkend byl znenadání tady, já stála přitisknutá ke zdi a v poslední klidné chvíli jsem se v myšlenkách vrátila k tomu, jak jsem se vlastně na tomhle děsivém místě znovu ocitla.

...

Po skončení setkání odboje si mě Patrick na pár minut odchytil. Ostatní se mezitím detailně seznamovali s následujícím děním, toužili být totiž užiteční, a tak i zjišťovali, kde by je mohli nejvíce potřebovat. Alex měl od prvního momentu jasné místu u Ethana, tedy jednoho z mistrů operace. Věděla jsem, že mu bude po boku Simona a počítačových machrů dobře.

Tommymu bylo zase doporučeno, aby začal trávit odpoledne a večery na lekcích sebeobrany a boje. To prý dělala většina odbojářů: malé skupinky se nacházely všude po Městě a společně – pod vedením Logana – se snažili co nejlépe připravit. Až na to přijde... bude to zlý. Pokud je tedy možnost, že se dokážete ubránit, trénujete rádi a hlavně vytrvale.

Tak to by byl tedy Alex a Tommy.

Ale co já?

„O čem jsi se mnou chtěl mluvit?" zazněla má otázka krátce poté, co jsme se s Patrickem ocitli v prázdné podzemní místnosti odbojářské haly, kde se kromě nás nacházel jen jeden velký stůl. Bylo tu chladno, venku pořád pršelo a lidé se pomalu přesouvali ze setkání do svých úkrytů.

„Jedná se o tu víkendovou misi," poťukal prstem na rozložený papír na onom stole, který hned zprvu upoutal moji pozornost. Přikročila jsem dostatečně blízko, abych si všimla, že je to nákres jakési budovy.

„Ještě jsem ti nepogratulovala," zazubila jsem se. „Je super, že tě Paolo tolik podporuje a má v tebe důvěru."

„On ano," přelétl očima plánek a nakonec se zarazil na mém spokojeném úsměvu. „Bohužel se to o zbytku odboje říct nedá."

Můj výraz značně povadl. Viděla jsem to přece sama. Nevěří mu, nechtěli, aby vedl tým jen kvůli tak stupidní věci, jako je jeho původ. V ten okamžik se ve mně vzedmul vztek, ale vyprchal stejně tak rychle, jako se objevil. „Nevěří tvému jménu," pronesl jsem se zamyšlením a přešlápla jsem z nohy na nohu.

„A tak tomu bude vždycky. Je to prostě nálepka, které se nezbavím. A to nikdy," odvrátil zrak a přešel na druhou stranu stolu.

„Hm, to je pravda," přitakala jsem.

Patrick se tiše pousmál. „Tak to díky moc, opravdu podporující slova."

Protočila jsem očima. „Né! Myslela jsem to... zkrátka jinak," zkusila jsem mu to omluvně vysvětlit. Vážně super, Kate, prolétlo mi hlavou, ty taky musíš říct hned každou blbost, co ti přijde na jazyk. „Nevěří jen tvému jménu, chápeš? Ukaž jim, že tobě věřit můžou."

„Doufám, že k tomu máš přichystaný nějaký geniální plán, protože mě aktuálně vůbec nic nenapadá." Pokrčil rameny, ale zdálo se, že nad mými slovy uvažuje.

„O to už se postaral Paolo," uvědomila jsem si najednou onu věc.

Překvapením nadzvedl obočí. „Počkej, to znamená, že-"

Přikývla jsem, taky mu to došlo. „Tím, že tě jmenoval vůdcem týmu, ti dal víceméně šanci ukázat jim, co v tobě je."

„Páni," zamumlal zaujatě, zjevně nad tím takhle ještě nepřemítal. „Měl bych mu potom pořádně poděkovat. Pokud se tedy ta naše mise nepodělá."

„Určitě ne," chtěla jsem ho podpořit, ale zničehonic ve mně trklo. Vytřeštila jsem oči, protože on... Vzal mě k tomuhle stolu. Ty plány... Sakra, vždyť on i řekl - naše - mise! „Patricku, co mi uniklo? Proč tady teď jsem?"