Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 15. Stereotypy

Alex se po minutce vzdálil, aby se posadil na křeslo opodál. Jen musel slíbit, že neusne. To bychom ho jen stěží nesli k němu domů. Já si s Patrickem povídala dál, plánovali jsme, kde se zítra sejdeme. Cestu na setkání odboje bychom totiž sami nemuseli najít. Ujistil mě, že se nemám čeho bát, ačkoliv by mi mohlo pár odbojářů trochu nahánět strach.

„Takže ve tři v parku."

„Jasný," přitakala jsem. „A do té doby?"

„Nic," odvětil zcela rozhodně. „Možná by nebylo od věci, abyste se ve škole ukázali. Nechci, aby měl proti vám Lotos podezření, je to složitý."

„Jo, vzhledem k tomu, že jsi to byl zrovna ty, kdo nám řekl, ať na školu kašlem..."

„Ale tak...," odmlčel se. „Půjdu do školy s vámi. Prostě budeme dělat, jakože nic, zkrátka stereotypy, chápeš? Nasere nás nějaká učitelka nečekaným testem, budeme čumět z okna, možná i... pokecáme se spolužáky, třeba..."

Měl něco v plánu. Zase věděl víc, než říkal. Poslední větu dokonce pronesl tak nepřirozeně, až jsem měla nutkání protočit očima. „Já možná jsem špatná lhářka, ale ty jsi zase někdo, kdo chodí kolem horké kaše. Řekni to rovnou, Patricku."

Tiše si povzdechl. „Odboj potřebuje každého člověka, každého člena si vážíme. A když jste od Lotosu odešli čtyři... Mysleli jsme, že to tak i zůstane."

„Co tím chceš říct?" Bylo mi ve skutečnosti nad hlavu jasné, kam tím míří, ale... Nechtěla jsem to slyšet.

„Tím pokecáme se spolužáky jsem myslel jeho, Garreda."

Zpočátku jsem měla tendenci se zasmát, jenomže ze mě vyšlo pouze tiché a skoro neslyšené slovo. „Ne..." Zkameněla jsem, všechno se mi před očima převrátilo. Snažila jsem se na to nemyslet. „Já, my... Vždyť jsme s ním od poslední zkoušky sektorů nemluvili! Víš ty vůbec, co se stalo?"

Překvapilo mě, že kývnul. „Alex mi to řekl."

„Bezva, takže je ti jasný, že to nemá cenu. Konec. Uzavírám debatu."

„Kate."

„Co?"

„Chtěl jsem si promluvit s tebou, jelikož mám za to, že bys to zrovna ty mohla zkusit pochopit."

„Co pochopit," pověděla jsem s poraženým tónem, spustila jsem k tomu ruce podél těla. Rozhodla jsem se, že ho nechám mluvit.

„Garred udělal špatnou věc, zradil vás a hlídal si pravdu pro záchranu svého života. Ale čas se krátí, ve Městě narůstá napětí. Myslíš si, že by se snad nechtěl pomstít těm, kteří vás tam drželi? Nemusíte spolu přece opět kamarádit, ale jeho pomoc by se mohla hodit. Potřebujeme ale, aby s ním někdo promluvil."

„A tím někdo myslíš mě," dodala jsem. „Fakt super."

„Každý si zaslouží druhou šanci," pronesl ještě, „uvidíme zítra. Buď to klapne, anebo to necháme být. Zvládneš to?"

Místo odpovědi jsem jen slabě přikývla. Bylo to pro mě těžší, než se na první pohled zdálo. Nechtěla jsem mu to dát najevo. Pohlédla jsem dlouze před sebe, abych se na minutku odreagovala. Noc se zdála temná, oblaka stále zatažená. Za námi hrála tlumená hudba. Zítra už budeme vědět víc, než kdy předtím. Žádná tajemství, prolétlo mi hlavou.

Už jen pravda.

...

Následujícího rána jsem se probudila pár minut před budíkem a s velkým úsměvem na rtech. Skleněnou stranou, tedy největším trojúhelníkovým oknem, můj pokoj projasňovaly první paprsky slunce. Posadila jsem se na posteli a na chvíli jsem vypnula všechny své myšlenky. Odehnala jsem je do pozadí, kde mě alespoň nyní nemohly rušit.