Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

ČÁST ČTVRTÁ ~ S ČASEM O ZÁVOD

Téměř dva dny uběhly od zablokování komunikace mezi námi a sektory. Ani nevím, zdali moje poslední slova naši přátelé zaslechli. Nejraději bych se zakopal pod nejbližší strom, jen abych nemusel myslet na to, co všechno jsme se Simonem podělali. Hryzalo mě svědomí – byl to náš úkol. To my jsme Paolovi přísahali, že to zvládneme. To my jsme se víc než měsíc připravovali, všechno fungovalo, mělo to fungovat... Tak co se pokazilo? Co?

Opřel jsem se zády o chladnou zeď rozpadlého baráku, hluboce jsem vydechl a přitáhl si kapuci o pár centimetrů víc do obličeje. V dáli se krátce rozsvěcovala světla a hlasité výbuchy je doprovázely. Povstání neustávalo a já hádal, že už bude každou minutou stržen plot mezi oběma stranami.

Skrytý pod pláštěm stínů a dešťových kapek jsem se plíživým pohybem vrátil k doupěti. Ulici kolem Simonova domu jsem celou prošel, ale bezúspěšně. Ač jsem byl poslední dobou nervózní a rozzuřený, nefláknul jsem za sebou dveřmi, protože by se jinak bývaly vylomily z pantů. Vyběhl jsem následně ty zpropadené skřípavé schody a bez ohlášení vtrhnul do zatuchlého pokoje.

Simon se mě lekl, a jakmile se od monitoru otočil, zabodl do mě jeho nemilosrdný pohled. Ignoroval jsem to, načež jsem se uvelebil do křesla v rohu. „Jsou pryč! Naši velectěnou ochranku jsem nikde nenašel."

Můj spolupracovník si poupravil černé brýle a vrátil svoji pozornost čemusi na obrazovce. Popravdě existovaly i jisté práce se systémy databází, kterým jsem nerozuměl ani já. Potřeboval bych víc času, ale ten jsme bohužel neměli. Operace Annihilation byla na hranici zlomu mezi první a druhou fází. Všechno šlo zatím jako po másle – tedy až na jednu jedinou věc.

Naši přidělenou misi.

Ta se podělala úplně od základů.

„Vnímáš mě vůbec?" ptal jsem se mezitím, co jsem zkoušel na notebooku další záložní plán, protože ty předchozí nefungovaly.

„Nemlať tak do tý klávesnice, Alexi! Musím se soustředit," zavrčel nespokojený hacker místo odpovědi.

Viděl jsem na něm, jak mu hlava padá do strany, a pak jsem se rozhlédl po naší hromadě prázdných plechovek od energy drinků. Jestli nás neoddělá Lotos, tak určitě nedostatek spánku. Už teď jsem pociťoval, jak špatné to je.

Byli jsme mrzutí, já třeba v jednom kuse nadával. Vůbec jsem se nepoznával. I moje myšlenky mi připadaly cizí. Přál jsem si, aby už to skončilo. Aby už byl konec.

„Promiň, kámo," zamumlal jsem, odtrhnul zrak od klávesnice a i s křeslem jsem se přemístil blíž k němu. „Všechno mě to tak nehorázně vytáčí..."

„Takže naše osobní ochranka zmizela," pronesl po chvíli zamyšleně, zjevně si teprve nyní uvědomil, co jsem mu před pěti minutami řekl.

„Šli na typickou obhlídku kolem vašeho domu, nikdy předtím jim to nezabralo víc jak dvacet minut, ale teď už je to skoro hodina." Podíval jsem se směrem k oknu, co mělo přes skleněné tabulky přibitá prkna, a některá místa zakrýval i tmavý závěs. „Mám z toho špatný pocit."

„Co myslíš, že je zdrželo? Všichni od Lotosu jsou přece zalezlí jako krysy v hlavní budově," připomněl mi.

„A můžeme si tím být jistí?" opáčil jsem.

Simon si povzdechl a pokusil se situaci odlehčit. „To sice ne, ale můžeme doufat, že se třeba jenom rozhodli neztrácet čas hlídáním zadnic dvěma idiotům, co je bez přestání zavalovali inteligentními a otravnými kecy."

„Fajn, beru tvoji teorii," přikývl jsem, i když se tomu nedalo moc věřit. „Stalo se jinak v době mé nepřítomnosti něco zajímavýho?"