Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 35. Noc v kráteru

„Byla temná noc, dokonce temnější, než si nyní představujete. Vítr se opíral do okenic, které svým skřípotem strašily malé děti, jež se schovávaly pod peřinou. Lehce poprchalo a po lesklé dlážděné cestě kráčel starý muž. Opíral se o berle, třásly se mu nohy a tiše si pozpěvoval.

Za každého jiného času by vám to připadalo zcela normální, jenomže on tam šel až poté, co odbila půlnoc. Tou dobou venku nikdo nebyl, jen v dáli sem tam zaštěkali psi. Starý muž ve skutečnosti směřoval k místnímu hřbitovu. Šel dál a dál. Prodíral se mezi náhrobky, až našel ten, na němž stálo jméno, které dobře znal – bylo totiž jeho. Smířeně poklekl a půda pod ním se zachvěla. V nedalekém keři se ale znenadání cosi pohnulo, a pak najednou –"

Popravdě ani nevím, kdy jsem začala vnímat Tommyho vyprávění. Po našem příchodu jsme si nejprve prohlédli celý prostor kráterové prohlubně, určili si nejlepší část na rozdělání ohně, a vzápětí přišlo na řadu – když to tak řeknu – poflakování, klafání a jistojistě zasloužené odpočívání. Mimo jiné nám i Faith s Ralfem konečně sdělili pár informací o těch ještěrech.

„No tak, Tommy! Takhle to přece nemůžeš utnout, co se stalo pak?" zvedl k němu prosebný pohled malý Tim. Byl u mého bráchy nejblíže a zjevně už od počátku příběhu zaujatě poslouchal.

„Hm, to nevím," pokrčil Tommy rameny a jeho vyprávěcí, krapet vážný obličej změnil opět na ten jeho typický. „Dál jsem to ještě nevymyslel."

„Ach jo," povzdechl si Tim smířeně, „ale skončilo by to dobře? Viď, že ano? Já nemám rád špatný konce, už teď se trochu bojím."

Tommy k němu stočil starostlivý pohled. Během jeho předešlého monologu si hrál s jedním cípem deky, nyní na to ale dočista opomněl. „Jasně, že by to nakonec dobře dopadlo," pousmál se nejistě.

Do prkýnka, projel mi hlavou až moc slušný popis situace. Do této chvíle mě ani nenapadlo, jak těžké to musí být pro Tima. Kolik mu přeje je? Tak dvanáct, ne-li méně?

Jsme utábořeni ve vyhaslé sopce, spíme na nepohodlné, kamenné zemi. Po zdejším sektoru pobíhají nějací ještěři, kteří by nás bez problému roztrhali na kusy. Odhadem je tak dvacet metrů pod námi několik výbušnin, a to ani nemluvím o tom, co všechno ten malý klučina musel zažít, když pobýval v Desmondově bývalé skupině.

Některým z nás už bylo osmnáct a všechen ten nával stresu, strachu a věčné beznaděje jen tak tak zvládáme. Nedovedla jsem si proto ani představit, jaké to musí být pro malého kluka, jehož dokáže vystrašit i krátký příběh od Tommyho.

Poposedla jsem si o pár centimetrů dál ve snaze najít lepší místo. Bohužel se ani zde žádný pohodlný kousek země nenacházel, a tak jsem to vzdala a opět si položila hlavu na rameno Bena, jenž posléze nesouhlasně zamumlal, páč jsem si dovolila ukradnout mu kousek deky.

Usmála jsem se, přičemž jsem ho pohladila po zamračené tváři. „Taky tě mám ráda," neodpustila jsem si.

„Hm," zabručel a těch pár milimetrů si znovu přitáhnul k nohám, načež se vítězně zazubil. „Páni, málem bych zapomněl," dodal náhle.

„Copak?" pobídla jsem ho. „Máme přece fůru času, což je docela vtipný vzhledem k tomu, že vlastně žádný čas nemáme." To nedávalo smysl. „Jakože nemůžeme odejít z kráteru, uvízli jsme tu na noc. Takže máme čas i nemáme."

Už zase moc mluvím, sakra.

Povšimla jsem si, jak s nečitelným výrazem pokýval hlavou, zjevně neposlouchal, co říkám. Tentokrát jsem za to byla i ráda. Měl přivřené oči, sledoval oheň a topil se ve svých myšlenkách. „Když to bude znít moc lacině a přeslazeně, máš právo mi dát pohlavek a říct mi, abych raději –"