Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 28. Hlídači u brány

Ačkoliv pasti začaly na sto procent opět fungovat, náš tým se shodl na tom, že Režim AF zůstal i nadále vypnutý. A kde jsme vzali tu jistotu? Po vykročení z tábora stačilo ujít pouhých pět set metrů a zeď stála přímo před námi. Tedy skoro. Ale každopádně to dokazovalo fakt, že jsou sektory doopravdy menší a halucinogeny ve vzduchu nejsou.

Od brány nás dělilo jezero o šířce dvaceti metrů. Kovová konstrukce na nás čekala přímo za ním. Voda temně modré barvy dokonale pasovala k deštnému pralesu, který se pyšnil pestrými odstíny zelené. Klidnou hladinu zdobilo nespočet leknínů... bílé barvy. Existovaly dvě cesty, za prvé: pokusit se najít konec jezera a obejít ho. A za druhé: přejít po nedalekém dřevěném mostě, jenž byl dost chabě přivázán dvěma provazy.

„Na co čekáme?" Tommy nad překážkou protočil očima a podíval se doleva. „Jdeme najít jinou cestu, ne?"

„Souhlasím," zdůraznila jsem jeho rozhodnutí. S bráchou už bychom se bývali vydali na cestu, kdyby nás velitel Harris nezastavil.

„Kampak to jdete? Vždyť brána a možnost, jak se k ní dostat, jsou přímo před naším nosem," ukázal prstem na vratký most, a poté na aktuální cíl.

Dva odbojáři našeho malého týmu si cosi zamumlali na souhlas.

„Ha ha, ten byl fakt dobrej," zasmál se ironicky Tommy, ale posléze se mu ve tváři usadil výraz pokerového hráče. „Konec diskuzí, jdeme kolem jezera."

„Nejdeme," zavrčel Harris a upřeně se mu podíval do očí.

Tommy přešlápl z nohy na nohu a s nadzvednutým obočím se zahleděl k bráně. „Klidné jezero a volná cesta přímo tam, kam potřebujeme? Ale no ták! Tuhle past by prokoukl i úplnej idiot."

„Já jim říkal, že brát s sebou děti je naprostá kravina," zamračil se Harris a pokračoval: „Tak hele, ty chytrolíne, támhle se potřebujeme dostat. A tadytudy povedou naše následující kroky. Na obcházení a hledání nemožného není dostatek času, jasné?"

Brácha si ale neodpustil obrácení očí v sloup.

„Zdá se mi to docela stabilní," prohlásil první odbojář, jenž se oproti tomu druhému jevil daleko menším vzrůstem.

„Samozřejmě, že je ten most stabilní," rozpřáhl Harris rukama do všech stran. „Přejít ho po jednom by neměl být problém."

„Kate, to je šílenost," zpanikařil brácha.

„Vím," pokrčila jsem rameny.

„Abych vám ukázal, že se jistě není čeho obávat, tak půjdu první," pronesl velitel a s jeho rozhodnutím se rozešel směrem k dřevěnému mostu.

V momentě, kdy vstoupil na první prkno a zachytil se zábradlí z provazů, jsem pevně zavřela oči. Věděla jsem, že se něco stane. Tušila jsem, že to něco přijde brzy. Každou chvíli se ozve žblunknutí a on spadne, ne... Něco ho tam shodí, určitě. Nebo... Ty provazy, odtrhnout se. Propadne se ten most? Uvězní ho pod hladinou a on se utopí?

„Ehm."

Pocítila jsem šťouchnutí do ramene. Znovu jsem otevřela oči. Brácha se na mě překvapeně díval a brzy mi došlo, že je hlavně udivený tím, že na druhé straně břehu stojí velitel Harris. A je živý.

A dokonce mu nechybí ani jedna končetina!

„To je divný," zašeptala jsem si sama pro sebe.

„Vidíte?" ozvalo se z druhé strany. „Tak pojďte, neokounějte, ať neztrácíme čas!"

Čas, čas, zase ten čas. Co je proboha tak naléhavého, že nám to ani neumožní obejít jedno jezero? Povzdechla jsem si. „Tommy," oslovila jsem ho, když se ujal dalšího místa v pořadí a stoupl si na začátek mostu, „pro všechno na světě, buď prosím tě opatrný."