Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 16. Operace: Annihilation

Počasí nám nepřálo. Dnešek už nemohl být horší, doufala jsem alespoň, že to blížící se setkání vyváží. Ze školy jsme mířili rovnou na odvrácenou stranu, abychom nezmeškali začátek. Patrick se mi snažil vysvětlit důležitost toho všeho. Jedna hodina - rovná se vzácnost. Delší shromáždění vzbouřenců by nevěstilo nic dobrého, stačila by totiž pouhá návštěva jednoho z hlídačů od Lotosu a mohli bychom být nechtěně prozrazeni.

Takovou průtrž mračen jsem ve Městě ještě nezažila. Naše čtveřice běžela kolem jakýchkoli možných stříšek zchátralých domů, navíc každý z nás s kapucí na hlavě. Měla jsem pocit, jako kdyby na mě někdo lil nepřetržitě vodu z kýble. Čvachtavé kroky se nesly prázdným okolím a zanikaly v orchestru kapek. Silný vítr mimo to mlátil neuchycenými okenicemi a dveřmi.

„Támhle to je!" zvolal nadějně Patrick, jenž nás celou tu dobu vedl. Ukázal na první pohled opuštěnou halu, možná... továrnu? Přes déšť a stav budovy to nešlo zcela poznat. Jak jsme se blížili, všímala jsem si jednotlivých detailů. V téhle části chudé strany Města to nebylo nic neobvyklého, budova nenápadně zapadala mezi ostatní a o to i zjevně šlo.

Dolní okna kryly zrezivělé plechy a horní obsahovalo prázdné stěny bez jediného výhledu. Ale určitě zde nějaký výhled být musel, hádala jsem, že buďto na střeše nebo na jiné budově nějaký ten sniper čeká. „Vypadá to dobře," vyšlo mi z úst hned po tom, co naše skupinka proklouzla tajným vchodem dovnitř.

Stál zde chlapík se zbraní. Lhala bych, kdybych vám řekla, že mě nevyděsil. Vynořil se ze stínů jako duch, ale sotva zmerčil Patricka, kývnul a opět ustoupil, aby nám vstup povolil. „Máte deset minut do začátku," sdělil nám k tomu ještě.

„Dík," pověděl mu Patrick a v první malé místnosti se otočil na nás. „Luxusu sídla Lotosu se to rovnat nemůže, ale furt lepší než nic," dodal a pobídl nás, abychom si všichni odložili komplet promočené bundy na provizorně přidělané věšáky. Chladno tu bylo, ale ne tak velké jako venku. Prohrábla jsem si vlasy. Z pár pramenů, co mi při běhu vypadly z kapuce, pořád kapala voda.

„Připraveni?" mrkl na nás a přešel k odsouvací stěně, která zde sloužila jako dveře. Tommy a já jsme se začali usmívat v okamžiku, kdy jsme poprvé spatřili, co stěna ukrývá. Alex oněměl v úžasu. „Tak jo, odboj vás vítá na svém shromáždění!"

„Páni," zašeptala jsem. Lidí zde bylo tolik! Ti všichni jsou na naší straně? Ti všichni se nám opravdu snaží pomoct? Při pohledu na to množství obličejů mi zaslzely oči štěstím. Dnešní den přece jen nebude tak hrozný.

Hala mohla mít na délku tak kolem třiceti metrů, vysoký strop držely železné sloupy. Vzadu se nacházelo malé točité schodiště a celé prostranství se hemžilo odbojáři. Místnost měla plno míst na sezení: ať už židlí, laviček, beden či obyčejných dřevěných špalků.

„Běžte se támhle prosím nahlásit," pokynul Patrick hlavou k mladé ženě, jež v ruce svírala tlusté desky s papíry. „Něco dojdu zařídit."

Počkali jsme, než se vzdálil, a poté se teprve naše trio odhodlalo začít něco dělat. Alexe jsem popostrčila dopředu, jelikož jsem nechtěla mluvit první. „Dobré odpoledne," pozdravil onu zapisovatelku mudrc nervózně a než se otočila, naskytl se mi dostatek času na to, abych si ji prohlédla.

Více než dvacet pět let nejspíše ještě neoslavila. Stylem se zdála jako sportovní typ - vysoký zrzavý culík, štíhlá postava a černá kožená bunda. Zaujal mě hlavně protáhlý, milý obličej. Ale zdali milá je, to se teprve uvidí.

„Zdravím," pronesla neutrálním tónem a přimhouřila oči, „vás neznám, ale připadáte mi povědomí."

Přistoupila jsem o kousek blíž. „Jsme tu prvně na setkání. Pozvali nás teprve nedávno."