Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 11. Máme plán

Jeden úsměv na tváři přebil zoufalství, jež se dalo vycítit ve vzduchu na každém kroku, jen na kratičký okamžik. Ulička, v níž jsem se setkala s Benovou mamkou, byla brzy ta tam a přímo přede mnou nyní čněla dlouhá popraskaná cesta, obalená chudými domky ze všech stran. Občas se mi naskytl pohled na dům o trochu větší, který měl i vlastní zahradu. Květiny a zeleň byste zde ale jen stěží našli. Když už se tady nacházela tráva, měla pouze odstíny chladné smrti.

Kolem chatrčí se povalovalo všemožné harampádí. Většina lidí se ale – jak jsem si již předtím mohla všimnout – většinu dne odebírala do středu čtvrti. Patrick si kopal s kamínkem pár kroků ode mě. Od toho okamžiku, kdy jsme se setkali s paní Fowlerovou, zrovna moc slov nepadlo. Trhla jsem pohledem. Nedaleko zaskřípaly pootevřené dveře, bílá barva na nich se zdála i odsud skoro kompletně odloupaná. To, a poté i náhlé zvednutí větru, zapříčinilo nepříjemný pocit po celém mém těle.

Hřiště. Procházeli jsme kolem něj. Zničené časem, možná i lidskou prací. Prázdno a jen kdesi v dáli smích dětí unášen podzimním větrem. Zatřepala jsem hlavou, neboť to muselo být jen v mé mysli. A pokud zde přece jen nějaké děti byly...

Tak se zaručeně nesmály.

„Hej, jsi v pohodě?"

Otočila jsem pozornost na pravou stranu. Šel teď blíž. „Jo," přitakala jsem, „vlastně spíš ne, já... jen se v tomhle místě necítím vůbec dobře."

„Měl jsem tě varovat," přiznal provinile.

„I tak bych šla. Tušila jsem to."

Přikývl a na chvíli se odmlčel. „Už to není daleko, vidíš támhle ten poslední domek?"

Zbystřila jsem zrak. „Kam jsme to vlastně došli?"

Neušel mi jeho nemalý úsměv. „Uvidíš."

...

Stanuli jsme na malé verandě přede dveřmi. Patrick se vydal automaticky dovnitř, podivilo mě, že nezazvonil ani nezaklepal. Zeptala jsem se ho na to: zvonek tu prý není, a kdyby zaklepal, s největší pravděpodobností by se vylomily dveře z pantů. Pouhé zavolání po našem příchodu tedy muselo stačit.

Sotva jsem se rozkoukala, přiřítila se k nám žena v podlouhlém svetru a šátkem na hlavě. Uhlově černé vlasy měla opravdu krátké, téměř zcela zakryté. Velké tmavé oči si mě zvědavě prohlížely. „Patricku, kdopak to je? Smím jí věřit? A jak se vůbec jmenuje? Je odsud vůbec? Já ji neznám. A vlastně-"

„Ráda mluví," zašeptal zprvu ke mně tak, aby se to až k příchozí ženě nedostalo. Pak se zhluboka nadechl: „Elvíro, hned ti vše vysvětlím. Takže: tohle je Kate Andersonová, je jednou z těch dětí, které se vrátily ze sektorů. Můžeš jí věřit a... sice teď bydlí jako já na druhé straně, ale neboj, vážně nám nehodlá ublížit."

Zmateně jsem zamrkala, když mě popadla za ruku a začala s ní silně a nepřetržitě třást. „Ahá! Moc mě těší, Kate! Už jsem o tobě a Tommym a Alexovi a Garredovi slyšela! Víš, my tady o vás hodně mluvíme. Nikomu se to zatím fakt nepovedlo a tady je to teď aktuální vzhledem k tomu, že se blíží tohle a tamto a víš co? Vlastně mě fakt moc těší!"

„Ehm," odtáhla jsem ruku a zavřela jsem pusu, která se mi údivem otevřela. „Páni. Kde se ve vás bere taková energie a pozitivní síla?"

„To máš tak, žijeme tu už tak dlouho, že bychom se z toho strachu a nouze jednou zbláznili. Já jsem odjakživa veselá duše a žádnej bílej plevel mě toho nezbaví." Poodstoupila ode mě a pokrčila rameny. „A můžeš mi klidně tykat, mám to mnohem raději. Necítím se pak tak staře."