Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 40. Pád 2/2

Na samotném konci doporučuji pustit si tuhle písničku, která mé psaní po celou tu dobu doprovázela. Myslím, že příběh dokonale vystihuje.

A nyní již poslední kapitola této knihy.

Přeji příjemné počtení. :)

............

Už tak byla spojnice k východu pro zaměstnance Lotosu dlouhá, ale nyní – když nám docházely i ty poslední minuty – se mi zdála téměř nekonečná. Jednotlivé úseky jsme každopádně míjeli snadněji, jelikož nám v cestě nepřekážel dav vyděšených dětí.

Společně jsme utíkali s časem o závod.

Můj letmý pohled zkontroloval Bena. Tušila jsem, že zraněná paže mu běh dost znepříjemňuje, tvář se mu čas od času zkřivila bolestí. I přesto hleděl s odhodláním kupředu, a tak jsem se tímtéž směrem podívala také. Zjištění, že po dlouhé době vidím něco natolik krásného, mi málem vyrazilo dech. Denní světlo, východ ze spojnice.

Přímo před nosem, jen o nějakých padesát metrů dál – paprsky zapadajícího slunce, jež prosvítaly do vnitřku zdi. Umožnily nám tak spatřit přesnou polohu železných vrat. V ten moment mi východ připadal jako obrovská brána, vedoucí do jiného světa. Co nevidět padly mé oči na ceduli poblíž:

Spojnice C – VÝCHOD

Zastavili jsme před oslňující září. Železná vrata byla pootevřená a za nimi se rýsovala krajina našeho nového života, společného. Otočila jsem se k Benovi čelem. „Připraven dát Lotosu nadobro sbohem?"

„To si piš," věnoval mi široký úsměv, načež mě popadl za ruku a bok po boku jsme vyběhli ven vstříc zapadajícímu slunci. Za sebou jsme nechali nejen monstrózní uskupení budov a vražedných lovišť, ale i něco k tomu. Netušila jsem, co přesně. Ale nejspíše se jednalo o to špatné – to, co brzy pohltí plameny a čas tomu udělí jiný tvar.

Popel, sutiny, nicota. Nezbude vůbec nic.

Zastavili jsme až teprve tehdy, kdy nás naše kroky dovedly na velký kopec, na němž nedočkavě postávali naši přátelé. Jakmile jsme jim objasnili, co se událo poté, kdy jsme se v chaosu rozdělili, bylo třeba vyrazit dál a vzdálit se od sektorů.

„Nevěděli jsme vůbec, kde jste!" rozmáchl kolem sebe Ralf rukama. „Už jsme se tam chtěli znovu vrátit, ale sotva jsme došli na kopec, zahlédli jsme vás, jak k nám konečně běžíte."

„Bylo to o fous," dodal Tommy. „Máme přesně dvanáct minut. Pár posledních aut s odbojáři tu stále čeká, takže se nemusíte bát, že bychom se od místa výbuchu nestihli dostat." Přikývla jsem a zvedla k tomu oči.

Zmýlila jsem se – přesně to byla první myšlenka té chvíle.

Říkala jsem si, že ten pocit volnosti a opuštění sektorů bude dnes tím nejkrásnějším. Ale kdepak. To, na co jsem se dívala nyní, bylo tisíckrát lepší. Pod námi stálo na mírném svahu přibližně tucet osob: několik žen a mužů, někteří z nich byli dokonce odbojáři. Všechny ale spojovalo jedno: objímali své znovunalezené děti. Vzlykající matky je hladily po vlasech, otcové si je prohlíželi se slzami v očích a šeptali jim láskyplná slůvka.

„Velká většina rodičů sektorských dětí nemohla opustit Město, ale tito jsou součástí fáze: Pád, a tak se zde mohli sejít s dětmi už teď," vysvětlila nám Faith a usmívala se při pohledu na všechno to štěstí. Myslím, že i jí samotné se oči leskly. Byl to pro ni první skutečný pohled na svobodu. A byl dokonalý.