Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 9. Nečekané zjištění

V mých očích zlomek vteřiny – prosmýkla jsem se kolem, nedbala jsem na jeho slova a opustila jsem místnost. V uších mi zvonilo na poplach, dech se snažil vyhrát maraton a nohy... ó ano, ty se rozhodly zcela jinak. Zaškobrtla jsem o práh dveří a málem jsem neudržela rovnováhu. Jakoby se mi snad dolní končetiny vysmívaly, jako kdyby to vůbec nebyl stav nouze. Ocitla jsem se v realitě, červený kód, konec. Prostě konec!

„Sakra, počkej!" ozvalo se skrze bušící zvony. Nebo to snad bušilo mé srdce? Pocítila jsem silnou bolest na pravém rameni, trhla jsem sebou – a uvolnila se tak ze sevření. Utíkala jsem dál po koberci, jenž po chvíli zmizel. Zbytek chodby byl pokryt jakýmisi linem, jež tvořilo dojem dřevěných prken. Velice kluzkých dřevěných prken.

„Kate, bacha!" křikl. Ale udělal to pozdě. Podjela mi noha a polil mě stud. Však mám být běžcem! A tenhle pád by se dal lehce přirovnat k... Ne, nebudeme jmenovat pana chytrého. Svalila jsem se na chodbě na studené lino, naštěstí to zabolelo jen trochu. Přetočila jsem se, ale nestihla jsem se zvednout. Už byl tady.

A stál přímo přede mnou.

...

Kolečka v mysli mi pracovala na plné obrátky.

Už jsme se setkali... no ano, vždyť je to jasné! Tehdy při cestě skrze Sektor 6, místo plné mrazu. Tehdy, když jsme potkali Faith a hlavně Ralfa... Nemocného Ralfa, jenž potřeboval akutní pomoc, jelikož ho kousl had, který měl uměle vytvořený jed od tvůrců. „Objevil ses, zničehonic. Stál jsi tam před námi v loveckém obleku, ale nenamířil jsi pušku, nechtěl jsi ublížit. Přinesl jsi lék..."

Jedno vážné přikývnutí. No, a také ovšem přidrzlý úsměv. „Tradá."

„Ale i tak v tom mám zmatek, řekneš mi už, jak se tedy doopravdy jmenuješ?"

Úsměv se vypařil. On... zavrtěl prudce hlavou a zajel si rukou nervózně do vlasů. „Co takhle zůstat u Chrise?"

Něco mi uniká. Musí toho být víc. „Jestli máš trapné jméno, slibuju, že se ti nebudu smát."

Vyprskl smíchy. Atmosféra kolem se vracela do normálu, jako tomu bylo předtím. „To myslíš vážně?"

„No co, ale klidně ti takové můžu i vymyslet. Hm... Co třeba," zamyslela jsem se.

„To radši ne, už jsem ti přece jednou říkal, že ti vymýšlení jmen fakt moc nejde..."

„Tak mi to řekni sám!"

„Co?" zachmuřil se.

„No tvé jméno! Jde tu přece i o důvěru. Zachránils Ralfa, fajn. Ráda bych ti poděkovala a ráda bych ti i věřila, ale to se dělá těžko, když odmítáš vyjít na světlo i s takovou samozřejmostí."

Neměl se k tomu, odstoupil o krok dál a podíval se jinam. Ignorace, super. Asi tímhle způsobem přemýšlí, nebo co.

„Hej!" zamávala jsem před ním rukou a upoutala jeho pozornost. Pak jsem si i na něco vzpomněla. Rychlá, letmá vzpomínka, ale pomohla mi, a to dost. „P... Ty ses podepsal jako P."

A! Sláva, pan Chris - lomeno (ne)Chris - se vrátil na zem. Zabořil se do mě zeleno-modrýma očima a já si na moment začala přát, aby zase odletěl na měsíc. „P no."

„P jako... přítel?" zkusila jsem.

Nadzvedl obočí a nakonec, po velmi dlouhém a vyčerpávajícím okamžiku, si nečekaně povzdechl. „Jako Patrick..."