Město vzdoru ➵ Kniha 2. ✓

Kapitola 26. Vodopád

„Co budeme dělat?" zajíkl se Tommy. Opatrně jsem k němu přesunula pohled - jako jediný nebyl v akutním ohrožení, hrozivě otevřené květy si všímaly hlavně mě a Patricka. Zas to syčení. Zavřela jsem oči, nadechla jsem se a znovu je otevřela. Myslet, myslet, myslet. To se ale těžko řekne, když vám na zadní část krku funí kytka a dozajista plánuje, jak vás sní.

„Nevím," zmohl se Patrick jednoho slova. Masožravá rostlina se nacházela jen pár centimetrů od jeho obličeje, dokonce se pár okvětních lístků dotýkalo jeho tváře.

S hlasitým zakřičením jsem dopadla na zem, když liány kolem mých nohou zesílily stisk. Stále jsem se nemohla pohnout. Živé šlahouny postupně svazovaly každou část mého těla. Cítila jsem beznaděj, snad, jako by to byla ona, kdo mě svíral k smrti. Kolem hrudníku to bylo nejvíce nepříjemné. Do plic se mi dostávalo stále méně a méně kyslíku. Začínala jsem ztrácet vědomí, sípala jsem z posledních sil. Ten květ se na mě díval ze shora a mé utrpení pozoroval.

Dokud to šlo, otočila jsem hlavu na stranu, abych alespoň viděla na kluky. Tommy se plížil s připravenou mačetou k Patrickovi – ten si ho všiml a tušil, co musí udělat. Sotva brácha naznačil pokyn hlavou, Patrick udělal rychlý krok vzad a kytka se po něm okamžitě natáhla. Umožnila tím Tommymu, aby ji mohl jednou přesnou ranou useknout hlavní květ. Mezitím už Patrick vytáhl svoji zbraň a hnal se ke mně. Liány mu ale podkosily nohy a on skončil na zemi.

„Sakra!" zaklel, a jelikož měl na rozdíl ode mě volné ruce, začal s neústupnými šlahouny bojovat a sekat do nich hlava nehlava.

„Bacha!" zvolal Tommy a já zmateně hledala očima, co hodlá udělat. Všimla jsem si na poslední chvíli, že úspěšně sekl po kytce, jež mé tělo až do nynějška svazovala, a následně její metrový květ málem přistál na mě. Fuj. „Kate, jsi v pořádku?!" Sehnul se ke mně a bleskurychle mi začal pomáhat ze sevření ochablých lián.

Brzy jsem se mohla pořádně nadechnout. Hrudník mě bolel jako čert, ale co se dalo dělat. Odvázala jsem si i nohy a brácha mi pomohl se zvednout. Patrick už čekal také v pořádku poblíž, ale ačkoliv jsme byli volní a živí, nebezpečí neustále hrozilo. Masožravky, které zbyly, sice syčely a kroutily se, naštěstí ale rostly daleko a v bezpečné vzdálenosti od nás.

Pro teď jsme mohli říct, že jsme v pohodě.

„Díky, brácho," objala jsem ho vděčně.

„To víš, s touhle mačetou jsem nebezpečný ninja," zamával se zbraní ve vzduchu a ona mu málem vypadla z ruky.

„Jak jsi na tom, Kate?"

Zvedla jsem oči – Patrick si se zamračeným výrazem prohlížel mé ruce. Měla jsem ošklivé šrámy, ty liány mě svíraly až moc pevně.

„Hm," zamumlala jsem. „Je to moje blbost, neměla jsem si bundu nechat ve stanu."

„Měli bychom běžet a varovat ostatní," rozhodl Tommy, když vešel mezi nás, „jestli se zapnula tahle past, kdo ví, jestli byla i jediná."

„Nebyla," řekl jistě Patrick, a pak s vážnou tváří dodal: „Simon mi vysvětloval, jak je to vytvořené. Všechno je totiž v jednom jediném systému a funguje to naráz, takže... Pokud se zapne jedna past, tak se zapnou všechny." Přejel mi mráz po zádech. Patrick si připravil mačetu, protože věděl, že teď bude třeba více, než kdy jindy.

Proč se musí vždycky všechno pokazit?

Proč?!

„Sektory se znovu probouzejí," zašeptala jsem do tmy noci. A těsně nato se v dálce ozval tygří řev a doprovázel ho lidský křik.