Emperors & Empresses (CZ)

Prolog

,,Stačí tak málo a můžeš mít cokoliv, nebo vůbec nic." Emirie otevřela oči a snažila se tuto větu dostat ze své hlavy. Proč právě ona někdy udělala takovou hloupost?! Podat ruku ďáblovi by bylo lepší, než uzavírat dohody s démonem. Jenže to jí došlo až teď. Moc pozdě.

Podívala se na mrtvého muže vedle sebe. Oči měl zavřené. Oblečení mokré od prudkého deště, který ne a ne přestat. Westlay byla zemí, kde se deště objevovaly často. Občas se bouřka udržela nad mořem a oceánem, občas se přesídlila přímo nad království. Jenže v poslední době bylo takové sucho, že byli všichni vděční za jakékoliv zchlazení. Emirie byla také celá promočená. Kdyby nyní nemyslela na kapitána Sorenu, určitě by se klepala jako ratlík.

Měla namířeno do hradu. Přímo do královských pokojů. Byla sice noc, a ne moc příjemná, ale to nezabránilo přijetí Iny Ward na královském hradě. A bylo důležité, aby se dostavila i Emirie.

Rozhodla se mrtvolu nechat v prachu za sebou a vyrazit k bráně. Zastrčila si své nože do pouzdra a na stěnu za mrtvolou nakreslila znamení jejich cechu. Byl to rozkaz. Ten muž, lord Green, měl na svědomí několik znásilnění mladých dívek. To královna nehodlala trpět. A protože nikdo, kromě nejbližších královny, nevěděl o dohodě mezi hradem a Vraním Chřtánem, královna byla mimo podezření z plánované vraždy. A Emirie si rozhodně chtěla připsat na svůj účet tuto trofej.

Dva měsíce nazpět královna se svým mužem podstoupila cestu do Sorenu za svým bratrem Willem Iliasem ze Sorenu. Tedy, většina lidí si myslela, že jede jen navštívit svého bratra. Jenže nakonec se z toho vyklubala úplně jiná cesta. Ininy špehové zjistili nové informace. Dost důležité. A nyní je chtěla, nejspíš, královna předat i jí. Em z toho byla u vytržení! Informace přímo z rukou kapitánů. To nikdy žádný zloděj nedokázal!

Emirie se rozběhla, jak jen to v tomto prudkém dešti šlo, a nejbližší cestou se vydala na místo určení. Boty se jí každou chvílí zabořily do kaluží a bahna. Vzduch byl cítit mořem a rybinou. A přesto nebyla zima. Léto nabralo na obrátkách, bratra vystřídala sestra a teplé večery s přeháňkami se opakovaly.

Dívka by ráda cítila nelibost z přítomnosti dvou kapitánů ve Westlay. Ta se však nedostavila. Místo ní cítila radost a dychtivost vidět znovu Inu Ward. Před půl rokem spolu bojovaly bok po boku. Nyní si psaly jen o nejdůležitějších věcech, co se točily kolem hradu a dohody.

Emirie přeskočila plot u posledního domku ve městě a přeběhla obrovský most. Mohla jít hlavní branou. Ale jí se nechtělo. Byla zlodějka. Raději si vybrala lehčí a pro ni tajuplnější cestu. Chodby pod hradem byly po útoku zaplaceny a jediné chodby, které zbyly, vedly k jeskyním, kde královna přečkala několik nocí a dokázala spojit Tuimany s vojáky v jednu velkou armádu.

Emirie vyndala dýky a začala pomalu lézt na hradní stěnu. Hezky jedna mezera za druhou. Emirie už tuhle cestu měla naučnou nazpaměť. Stěna, parapet, mříž, okno a šup byla v chodbě v královském křídle. To samé jí čekalo dnes. Ale bylo to složitější. Kvůli silnému dešti se kameny klouzaly. Několikrát za cestu málem spadla na tvrdou zem pod ní. Uklidni se, napomenula se sama a zarazila další dýku do prohlubně. Jedna ruka za druhou, zarazit, přitáhnout, zvednout nohu, najít oporu a takhle pořád dokola než konečně našla okno, které bylo pootevřené. Sedla si na parapet a potichu otevřela velké sklo. Jako myška vlezla do hradu a zase za sebou zabouchla. Nikdo nikde, to bylo dobré znamení. 

Královna na ni měla čekat ve svých komnatách. Ty byly pořád na stejném místě, jako když sem poprvé dorazila. Nechtěla o ně přijít. Cítila se v nich dobře i po tom hrozném útoku, který Westlay zasáhl.