Je rozhodnuto

~6~

Ráno jsem se probudila, cítila jsem se jak přelouhovanej čas. Byla jsem strašně, ale že strašně zklamaná. Neměla jsem ani náladu na snídani nic prostě, jen jsem se převlékla z pyžama, šla jsem se do koupelny trochu upravit. Umyla jsem si obličej a vyčistila jsem si zuby. Nechtělo se mi se nějak líčit, vykašlala jsem se na to a šla jsem pracovat. Jen co jsem vyšla z pokoje jsem se srazila s Jankem.

J: Týnko?

Panebože, to mám fakt takovou smůlu.. Vážně se musím potkat zrovna teď a zrovna s ním? Za co panebože? Co jsem komu sakra udělala.

No nic, budu dělat, že jsem právě ohluchla a oslepla. Na nic jsem nečekala a šla pryč dál po chodbě. Slyšela jsem kroky, blížily se čím dál blíž ke mně. Nakonec mě někdo chytl za ruku a otočil si mě k sobě. Bylo mi jasné, že to je Janek, ale nechci se sním bavit prostě. Koukala jsem do země a nehnutě jsem tam stála s hlavou sklopenou. Janek mi zvednul hlavu a koukal mi do očí, já ale uhnula pohledem doleva.

J: můžeš mě nechat ti to aspoň vysvětlit?

Řekl janek trochu rozčíleně. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, musím je zadržet. Neodpovídala jsem Jankovi, mě to prostě nezajímá.

J: Týnko, já miluju jen tebe!

Dál už jsem nemohla, vytrhla jsem se od něj a rychle pryč. Utekla jsem ven na lavičku. Sedla jsem si na ní a opět začala brečet. Za chvíli mě někdo pohladil po zádech.

Panebože, doufám, že to není Janek. Otočila jsem se a stál tam on.

L: Co se děje Týnko?

T: tě poslal Janek?

Řekla jsem ubrečeným hlasem a otřela si slzy.

L: ne? Za ním se právě chystám, máme domlouvat jeden projekt

T: aha, nemůžeš mi třeba jako říct, o co se jedná? Janek mi nic neřekl, jako vždy.

Řekla jsem zklamaně.

L: Aha, no tak jako Janek mě poprosil, abych mu pomohl rozjet jeden projekt, co se týče umělého oplodnění, já jsem totiž embryolog.

T: aha

L: a co se teda stalo?

T: já, já, já nevím, jestli se chci svěřit zrovna tobě

L: určitě jo

T: Tak fajn. Mám pocit, že jsem udělala chybu.

L: jak to myslíš?

T: neměla jsem Jankovi věřit, když mě poprvé zklamal, neměla jsem mu dávat druhou šanci. Ano, on se asi snaží mi pomoct, ale když já to tak nechci. Vadí mi, že všechno rozhoduje aniž by se mě zeptal, mám prostě pocit, že to tady řídí za mně.

L: tak Janek byl vždycky takovej vůdčí typ.

T: hm, skvělý…

L: pojď sem

Lukáš mi nabídl objetí, já bez váhání přijmula a objetí mu opětovala. Zabořila jsem mu svoji hlavu do ramene a brečela, on mě hladil po vlasech, to mě strašně moc uklidňovalo. Po chvíli jsem se odtrhla.

T: no já už budu muset jít pracovat, mám toho dneska hodně.

L: jojo jasně, já musím jít za Jankem, ale jestli chceš, odpoledne ti můžu pomoct

T: to budu moc ráda.

L: tak platí, třeba ve dvě u vás v hospodě?

T: jojo, ale Jankovi prosím nic neříkej, z toho, co jsem ti říkala, řeknu mu to sama, ale zatím na to nemám sílu.

L: neboj

Usmál se na mě a dal mi pusu na tvář a odešel do hospody. Já se vydala za svojí prací, kterou bylo dojení koz.