Je rozhodnuto

~9~

Najedla jsem se. Bylo už půl druhé, za půl hodiny mám sraz s tím Lukášem. Jde mi prý pomoct, tak jsem zvědavá, doufám, že to nebude zase nějaký pražský tele. No, nejdříve se půjdu obléct. Šla jsem tedy ke skříni, ze které jsem si vytáhla modrý úzký džíny, černé tílko a červeno-černou kostkovanou košili.  Šla jsem se převléct do koupelny, kde jsem si i zároveň opláchla obličej. Trošičku jsem se namalovala, abych nebyla úplným strašidlem. Pak už jsem šla rovnou do hospody a čekala na toho pomocníka.

Nečekala jsem ani tak dlouho. Frajer přišel o deset minut dřív, než jsme se domluvili. Už z dálky se na mne usmíval. Ten jeho úsměv byl tak nádherný, upřímný. Prostě o můj bože. Jo, prostě jsem mu úsměv oplatila. Přišel ke mně blíž a konečně promluvil.

L: tak co spolu podnikneme
T: chtěl jsi mi pomoct ne?
L: samozřejmě, s čím je potřeba pomoct?
T: tak třeba mi můžeš pomoct s dojením koz
L: moc rád, když jsem byl mladej ještě, moji rodiče měli taky statek. Na takou práci jsem já zvyklí
T: a tak jako mladej nejsi?
L: příjdu ti jako nějaký mladík?
T: přijdeš.
Oba jsme se zasmáli.

T: tak pojď
L: jasně
Společně s Lukášem jsme šli do kozího chlívku.
T: tak jsme tady, můžeme se pustit do práce
L: moc rád
Lukáš hned šáhnul po kýblu vzal si jednu z koz a pustil se do práce. Nemohla jsem z něj spustit oči. On je tak pracovitej. Zajímalo by mě, proč už ti jeho rodiče nemají ten statek.

T: Lukáši?
L: copak?
T: proč tví rodiče, už nemají statek?
L: museli ho prodat, stárli a moc jsme to už nezvládali. Já byl student, neměl jsem tolik času jim pomáhat. Je to vlastně moje vina. Jen kvůli mně, teď žijí v bytě.
T: to je mi líto
L: nemusí

Pak už jsme jen mlčeli. Bylo mi líto, to s tím jejich statek. Sama si nedokáži představit, že bych byla nucená statek prodat, zbavit se ho. Nedokáži si představit, co bych dělala. Bylo mi z toho smutno, až mi stekla slza.

Lukáš si toho všimnul. Přišel ke mně a objal mě. Já zabořila svoji do jeho ramena a snažila se nebrečet, moc mi to nešlo. Pár slz mi ukáplo. Po chvilce jsem se odtrhla.
T: promiň
L: neomlouvej se, spíš mi řekni, co se stalo
T: nic, jen jsem si představila, že bych prostě přišla o statek, jako tvoji rodiče.
L: promiň, neměl jsem ti to vůbec říkat.
T: už to je v pohodě. Děkuju. Pojďme to dodělat.

Oba dva jsme se postili do práce. Asi po půl hodině jsme byli hotoví.
T: děkuju moc za pomoc
L: nemáš zač
T: ale mám, dost si mi pomohl, díky tobě mám teď zbytek odpoledne volno
L: takže bych tě mohl nějak pozvat?
T: víš že já jsem zatím zada…
L: vím, jako kamarádku ale můžu ne?
T: jako kamarádku, ale nic víc

L. neboj
T: tak jo, tak já se půjdu převléknout, počkáš na mě prosím v hospodě zase?
L: moc rád, tak už utíkej ať dlouho nečekám
T: tak jo.
Usmála jsem se na Lukáše a šla rychle do svého pokoje. Nevím sice kam půjdeme, ale rozhodně nic nezkazím tím, že si vezmu černé kratší šaty, se zlatým páskem. Ještě jsem se skočila do koupelny nalíčit, rozpustila jsem si a vyžehlila vlasy a šla jsem do hospody za Lukášem.