Je rozhodnuto

~24~

Z pohledu Týny
Vyšla jsem ze statku, naposledy jsem se ohlédla. A šla za Lukášem, který na mne čekal už netrpělivě v autě. V očích jsem stále plno slz, ale snažila jsem je zadržet. Vešla jsem k Lukášovi do auta.
T: promiň za zpoždění
L: úplně v pohodě, ale ty nejsi?
T: jsem
Řekla jsem potichu.
Lukáš se ke mně přiblížil a palcem pravé ruky mi setřel slzu, která mi právě stékala po tváři.

L: nerad to říkám, ale nechceš si to ještě rozmyslet?
T: nene, můžeme už jet?
L: jo jasně
Lukáš nastartoval své auto a vyjeli jsme k němu do bytu.

Z pohledu Janka
Bylo už dvanáct, ač nerad musel jsem jít na oběd. Nemám vůbec náladu, chuť na nic a na nikoho. Jediné, co si teď přeji, je mít Týnku u sebe, objímat ji a nikdy ji nepustit. Bohužel o tomhle si můžu tak maximálně nechat snít. Zvedl jsem se z postele a šel do kuchyně. Byl jsem jak tělo bez duše, došel jsem do kuchyně. Sednul si ke stolu a koukal nehnutě do stolu. Bylo mi jedno že na mě někdo mluví, je mi všechno už jedno. Až se mnou někdo zatřásl, asi abych se probral.

J: ehm co?
Odtrhnul jsem svůj pohled na stůl a otočil jsem se na člověka, držícího moje rameno. Byla to Karolína.
K: nad čím tak přemýšlíš? Mluvím na tebe už jakou dobu
J: jo promiň, zamyslel jsem se
K: nad čím?
J: to je jedno
K: aha
Běta nám přinesla polívku. Všichni se do ní s chutí pustili. Já neměl vůbec chuť. Seděl jsem tam, hlavu jsem si podpíral levou rukou a v pravé držel lžíci.

Běta si všimla, že mi to asi nějak nechutná.
B: tobě to nechutná
J: ne, je to výborný
Fláknul jsem s talířem ze stolu a odešel.
Za sebou jsem jen slyšel
To: co mu je?
B: chybí mu Týna
Ano Běta má pravdu, chybí mi a hodně. Odešel jsem do svého pokoje.

Z pohledu Týny
Dojeli jsme před jednu velice pěknou bytovku
L: tak jsme tady
Usmála jsem se na Lukáše a vystoupila z auta.
Lukáš otevřel kufr a vzal moje první dva kufry. Chtěla jsem také něco vzít, ale zastavil mě.
L: zapomeň, nebudeš se s tím tahat
T: ale mě to vůbec nevadí a navíc jsou to moje věci
L: nenene, já ti to postupně všechno nanosím
T: tak děkuju

Lukáš se na mě usmál.
L: tak pojď za mnou.
Rozešel se k prostřednímu vchodu a odemkl. Vešli jsme a vstoupili do výtahu. Vyjeli jsme až do 5. patra. Vystoupili jsme z výtahu, před námi byly tři dveře. Lukáš šel k těm nalevo a otevřel je.
L: tak prosím
Vešla jsem dovnitř. Bylo to tu moc hezké a útulné.

T: máš to tu moc hezké
L: máme, chci aby jsi se tady cítila jako doma
T: děkuju, jseš zlatej
L: já vím, tak já ti dojdu pro další věci.
T: vážně nemám jít s tebou?
L: nene, ty počkej tady
Lukáš odešel. Já se mezitím šla projít po jeho bytě. Nakoukla jsem do každé místnosti, měl to tu vážně moc hezký