Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Protiva

Období: Třetí ročník studia v Bradavicích

Venku už se šeřilo, když jsem procházela temnýma chodbama hradu a pátrala po jedný z Bradavickejch stálic. Obvykle byl vždycky dřív slyšet než vidět, ale to očividně platilo jenom pro chvíle, kdy jste o jeho přítomnost vůbec nestáli. V opačným případě se dokázal vypařit jako pára nad kotlíkem.

Za jedním z rohů ve druhým patře jsem koutkem oka zahlídla chlupatou štětku na ocase paní Norrisový. Okamžitě jsem se stáhla o krok zpátky a přitiskla se zády k chladnýmu kameni. Rozhodně jsem tu teď nestála ještě o Filchovu přítomnost. Nenáviděla jsem ten jeho vlhkej dech, co každou chvíli smrděl po cibuli a zborcenejch snech. 

Bohužel jsme spolu měli tu čest docela pravidelně – obzvlášť v mým prvním a druhým ročníku, kdy jsem dělala malýho a nenápadnýho nohsleda dvojčatům Weasleyovejm. Později už jsem se naučila tý jeho šouravý chůzi a věčnýmu nechutnýmu popotahování z dálky vyhejbat.

„BAF!" ozvalo se mi za zády, až jsem nadskočila několik centimetrů do vzduchu.

Protiva se hlasitě zachechtal a udělal ve vzduchu několik přemetů. Vždycky měl neuvěřitelnou radost, když mohl někoho vyděsit. Naštěstí jsem nebyla jeho častým cílem, můj brácha pro něj byl mnohem oblíbenějším terčem.

„Copak dělá mladá Blacková po setmění na chodbách?" zašvitořil a několikrát mě obkroužil. „Hledáš si další oběť? Pár ptáčků si v Havraspárské věži švitořilo o tom, že ne Potřík, ale ty máš v sobě Salazarovu krev. Možná bych měl zavolat nějakého učitele. To bych určitě měl."

„Hledala jsem tě, Protivo," přerušila jsem jeho škádlivej lament, kterej se stejně nedal brát vážně.

„Mě?" ozval se překvapeně. „Co by tak Rorynka bublinka mohla Protivovi chtít?"

„Chci nechat jednu ukňouranou Lvici vypít pohár hořkosti až do dna a kdo jinej by mi s tím mohl pomoct než mistr ve svým oboru?" pochlebovala jsem mu trochu podlejzavě. „Fred s Georgem o tobě pořád mluví jako géniovi, kterýmu není rovno. Co myslíš ty?"

„Géniovi, říkáš?" zahihňal se. „Možná bych o něčem věděl, ale co z toho budu mít já?"

„Ty mi pomůžeš veřejně ponížit Romildu Vaneovou a já s tebou pak vymyslím takovou bombu na toho zmetka Filche, že s brekem uteče do svýho kabinetu a minimálně tejden odtamtud nevystrčí paty. Co na to říkáš?"

„Hmm...." protáhl a poklepal si prstem zamyšleně na tvář, „s brekem říkáš? To zní rozhodně lákavě. Rozhodně ano. Možná bych mohl. Dobře, dobře. Ruku na to!"

Natáhl ke mně částečně průsvitnou dlaň a já si s ním chtěla ve vzduchu plácnout, když dlaň na poslední chvíli uhnul.

„Uletěla! Hahaha!" rozesmál se.

Zhluboka jsem si povzdechla. „No, zdá se, že budu muset oslovit někoho jinýho, kdo si za ten vtípek přisvojí zásluhy. Co se dá dělat, zkusila jsem to."

Otočila jsem se, strčila ruce do kapes a vyrazila pryč.

Dohnal mě hned na odpočívadle, kde se vynořil ze schodiště přímo přede mnou.

„Tak jak to provedeme?" dotázal se se škodolibým úsměvem na rtech a zařinkal rolničkama na hlavě.

Příležitost jsme dostali hned za dva dny. Teda, tu příležitost jsem sama uměle vyrobila, ale co na tom záleželo. Poslala jsem totiž Romilde dopis, ve kterým jsem se pokusila napodobit Harryho písmo nejlíp, jak jsem dokázala. Zvala jsem jí jeho jménem na společnou procházku Prasinkama. Měli se sejít v átriu před Velkou síní, kde se před odchodem do kouzelný vesničky shromažďovala velká většina studentíků.

Já sama jsem na místo dorazila jen pár minut před smluvenou dobou se samotným Harrym po boku. Pozvala jsem ho totiž na máslovej ležák a on z dobroty srdce souhlasil. Ve skutečnosti jsem jenom chtěla, aby byl i on svědkem její neslavný chvíle. Bez toho, aby ji viděl její vytoužený ctitel, by to nebylo ono.

Stála jen kousek pod schody – celá vyšňořená, v letních šatech s puntíkama a kytkou za uchem. Vlastně by byla docela pěkná, kdyby to nebyla taková nesnesitelná kráva. Možná bych ji dokonce nechala bejt, kdyby mi nedávno nehodila tu knížku do kašny na nádvoří. Tehdy ale překročila pomyslnou hranici, kterou už jsem nebyla ochotná přehlídnout.

Zvedla na nás pohled, a i když se jí při pohledu na mě trochu zkřivila tvář letmým úšklebkem, stejně to nezkazilo ten přiblblej úsměv, co se jí usadil na rtech.

Vydržel jí přesně deset sekund. Počítala jsem to. Pak jí na hlavu dopadl první balónek s barvou, následovanej dalším a dalším, až dokud nebyla od hlavy k patě obalená kombinací zelený a stříbrný, kterou jsme s Protivou vybraly speciálně pro ni. Jaká byla větší potupa pro Lva, než ho zahalit do hadích barev?

Všichni kolem od ní uskočili do stran a byla tak prakticky jediná, kdo schytal tuhle parádní barevnou salvu.

„Místo pusy sladký chuti
ochutnala hadí uštknutí!
Myslela si na Potříka, 
teď z ní barva všude stříká!"

Protiva se ještě několikrát zachechtal, než hodil jeden barevnej balónek dokonce i směrem k nám. Udělala jsem jenom krok stranou a on se bezpečně rozstříkl na podlaze u mejch nohou.

„To ty! Za tohle můžeš ty!" vyštěkla Romilda a dodusala ke mně jako rozzuřenej bejk. Očividně měla na krajíčku, ale pokoušela se držet.

„Vůbec nevím, o čem to mluvíš," usmála jsem se vstřícně. „Protiva holt občas nezná míru. Mrzí mě, že se ke mně a Harrymu nemůžeš přidat a jít ke Třem košťatům, ale myslím, že by ses měla skočit umejt. Nevím, jestli sis všimla, ale máš na sobě nějakej sajrajt."

Tehdy otočila pohled na zaskočenýho Harryho a konečně vybuchla v hlasitej pláč, než utekla po schodech směrem k dívčím umývárkám.

„Co to mělo znamenat?" zamračil se na mě brácha.

„Co já vím," pokrčila jsem rameny. „Nejspíš špatná shoda náhod, bratříčku. Jdeme na ten ležák?"

Nevěřil mi. Musel vědět, že to byla moje práce, ale mě to bylo vcelku jedno. Místo kajícnejch omluv jsem mrkla na prolítajícího Protivu a zvedla palec do vzduchu.

Teď nám zbejval ještě Filch a vsadím se, že tuhle kratochvíli si oba užijeme úplně stejně.