Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Nápoj lásky

Období: Léto před šestým ročníkem

V jednom z těch nejzazších koutů zahrady u Doupěte stála stará třešeň.

Byla tam, co si pamatuju. Všude kolem ní rostla vysoká tráva a luční kytky. Molly si totiž zahradu nikdy neudržovala tak úhlednou jako moje máma, ale mě se to takhle možná stejně líbilo víc. Byla divoká a plná života - stejně jako celá Weasleyovic rodina.

Jako malá jsem tu proháněla trpaslíky i luční koníky a snažila se v porostu najít fialky, který jsem pak posílala Billymu do Egypta.

Prožila jsem tu toho snad ještě mnohem víc než v Godrikově dole.

Dokonce jsem tu dostala i svou úplně první pusu. Byla od Ronalda a mě bylo tehdy asi šest. Prej mi chtěl vyrobit valentýnku, ale omylem mu shořela, tak nechtěl přijít úplně s prázdnou. 

Dost mě tím vyděsil. Taky to byla první a poslední pěkná věc, co pro mě kdy udělal.

Nenapadlo by mě, že tu o pár let později přijdu i o věneček a s ním o všechny iluze. A to ani nemluvě o tý noci s Fredem, kterou jsem to rozhodně nevylepšila. Očividně bylo mým údělem pykat za svoje obvykle naprosto nepromyšlený rozhodnutí.

Zdálo se, že Weasleovic kluci mě zkrátka provázeli celým životem a já se nedokázala rozhodnout, jestli je to dobře nebo špatně. To léto jsem byla naprosto ztracená sama v sobě a ve svejch vlastních pocitech. Jestli tohle dělala puberta, nejradši bych ji úplně přeskočila.

Seděla jsem pod tou starou třešní a v ruce převalovala malej flakonek s růžovým třpytivým lektvarem z Kejklí. Sledovala jsem, jak se v něm přelejval barvy a on se leskne v paprscích letního slunce. Nakonec jsem ho odzátkovala a po krátkým váhání si k němu přivoněla.

„Co cejtíš, hm?" ozval se vedle mě tátův hlas.

Zvedla jsem na něj pohled a zhluboka si povzdechla. Moje mlčení ho ale nijak neodradilo. Posadil se vedle mě, aniž by vůbec čekal na vyzvání, a přes kolena si položil kytaru, kterou si s sebou donesl.

„Já ani nevím," odpověděla jsem nakonec a znova si k lektvaru přivoněla. „Cejtím Doupě. Mollyny skořicový sušenky, letní déšť. Je toho moc."

„Myslím, že nakonec fakt budeš moje!" Drcnul do mě ramenem. „Něco mi říká, že Lily by se pravděpodobně s lektvarem lásky neradila. Já bych toho byl nejspíš schopnej, i když bych si spíš hodil kostkou."

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou a zase ho zazátkovala. „Je to čistě pro studijní účely. Kejkle budou potřebovat nějaký nový výrobky. Třeba mě napadne, jak ho vylepšit."

„Tahle výmluva dává perfektní smysl, tý se drž," uchechtl se a přejel prsty přes struny kytary. „Chceš si promluvit?"

„Navrhuješ mi, abych si s vlastním tátou promluvila o chlapech? Myslím, že bych radši vypila louh," protočila jsem oči a zasunula si lahvičku s lektvarem lásky do náprsní kapsy. „Nemusím mít všechno."

„Jen jsem nabízel svoje cenný rady," zazubil se. „Moc dobře vím, jaký to je, mít bordel v hlavě."

„Ty? Tomu se mi snad ani věřit nechce," popíchla jsem ho.

„Je to tak. I tvůj největší hrdina je jenom člověk!"

„Ach ne, můj život je v troskách!" pronesla jsem melodramaticky, načež jsem se zasmála a opřela si o něj hlavu.

„Bylo mi šestnáct, když jsem se do tvý mámy zamiloval poprvý. Byl jsem takovej ignorant, že mi to musel říct Remus, protože mě samotnýmu to nedošlo. I potom jsem mu ale mířil hůlkou do obličeje a tvrdil mu, že to není pravda, a ať to laskavě odvolá, nebo ho prokleju," zasmál se tiše a objal mě rukou kolem ramen. „Fakt mě mrzí, žes po mě podědila zrovna tohle."

„Podědila jsem po tobě i spoustu fajn věcí," usmála jsem se. „A krom toho... nevím, o čem mluvíš. Nejsem v žádný fázi popírání!"

„Přebolí to, víš? Dřív nebo pozdějc," pokračoval, jako kdybych snad vůbec nic neřekla. Prsty mi projel vlasy a odhrnul mi je z očí. „Byla jen otázka času, než to takhle dopadne."

„Myslíš, než se se mnou vyspí, a pak se na mě vykašle?" poznamenala jsem.

„Myslel jsem - COŽE?!" vyhrknul, jakmile mu došlo, co jsem řekla.

„Klid," uchechtla jsem se. „Jen si dělám srandu. Měl by ses vidět."

„To není sranda," zamračil se. „Zabil bych ho, kdyby něco takovýho udělal!"

„Jsem ještě dítě, co by na mě viděl, prosimtě," zamumlala jsem a zamyšleně se zadívala směrem ke Kolčaví hůrce. „Jak to vůbec víš, hm?"

„Pořád seš moje holčička. Znám tě mnohem líp, než myslíš, i když bych tě občas nejradši seřezal za to, jak hloupě se umíš chovat. Ale hádám, že i to máš po mě," pousmál se. „A navíc tahle tvoje nezdravá obsese Billem trvá už od doby, kdys začala chodit a mluvit, takže..."

„Nejspíš mi ze všech chlapů nejvíc připomínal mýho milovanýho taťku," uculila jsem se a políbila ho na tvář. „Tetovanej, s dlouhým hárem a koženou bundou, věčně zamazanej od oleje a benzínu. Navíc se šarmem, co ženským samovolně rozepíná podprsenky."

„Je mi jasný, že se mnou právě teď jenom manipuluješ, ale nejdeš na to úplně špatně," zasmál se. „Příště jen vynech to s těma podprsenkama, jasný? Jestli totiž někdy sáhne na tvoji podprsenku, urazím mu obě ruce, rozumíme si?"

Stáhl ruku z mejch ramen a sevřel v ní krk kytary. Prsty druhý ruky začal vybrnkávat mě tak dobře z dětství známou melodii, která mě donutila k širokýmu úsměvu.

„Hudba je nejkratší cesta do vlastního srdce," zopakovala jsem tiše slova, která mi už několikrát řekl.

„Dostane na povrch i věci, který jinak nedokážeme ukázat," usmál se.

Pak začal zpívat a já se k němu rychle přidala. 

Přesně to jsem nejspíš v tu chvíli potřebovala.

Hudba občas vážně dokáže zázraky.