Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Bubák

Období: Během války v protileteckém krytu

Bylo zvláštní žít v podzemí. Člověka mnohdy vůbec nenapadá, jak moc jsou některý věci důležitý, dokud o ně nepřijde. Sluneční svit, čerstvej vzduch, zpěv ptáků, šustění listů ve větru. Nic z toho tady nebylo. Jenom táhlý ozvěny kroků, rozlejhající se tmavejma a studenejma chodbama, pach plísně a vlhkosti a nikdy nemizící závan strachu a úzkosti. Nebylo to šťastný místo, ač jsme se ho snažili všema možejma způsobama zútulnit. Pořád to byla jenom tmavá kobka, ve který jsme byli schovaný jako vyděšený krysy v kanále.

Jednu pozitivní věc to ale přece jenom mělo. Když jste chtěli bejt sami jenom se svejma myšlenkama, byla tu spousta míst, kam nepáchla ani živá noha. Starý opuštěný místnosti, ve kterejch se drolily cihly, chodby končící závalem a nebo malý spižírny s posledníma padesát let starejma konzervama.

Bloudila jsem těma místama často. Nedokázala jsem totiž snýst všechny ty soucitný, nebo naopak znechucený pohledy, který na mě vrhalo místní osazenstvo. Polovina z nich mě litovala, protože ze mě ten podělanej vlkodlak udělal skládaný leporelo, a ta druhá se nemohla zbavit odporu vůči tomu, že mezi sebou měli někoho jako jsem já.

Obzvlášť bejvalý smrtijedi měli vůči vlkům dost velký předsudky a občas mi to dávali docela nevybíravě najevo. Moc jsem si z toho nedělala, ale ani tak to nebylo dvakrát příjemný. Já rozhodně netoužila po tom, aby si mě nějaký pekelný psisko chtělo dát k večeři, tak proč bych se za to měla omlouvat?

Moje kroky mě ten den zavedly do odlehlý části krytu, na kterou jsem narazila snad úplně poprvý. Byla tam nevelká místnost s docela nízkým stropem a pár kovovejma postelema. Nejspíš šlo o část ošetřovny, kterou mudlové používali během svý světový války. Atmosféra tu byla až děsivě hutná a nepříjemná, ale ani to mě neodradilo v průzkumu.

Procházela jsem kolem oprejskanejch postelí a malejch stolků se šuplíkama. Občas jsem přes něco přejela prsty a představovala si, jaký to tu asi muselo bejt. Cejtili se stejně jako my? Byli vyděšený a čekali, kdy na ně někdo zaútočí a smete je z povrchu zemskýho?

Z představ mě vyrušilo až tichý skřípnutí, jako když se vysouvá šuplík. Leknutím jsem sebou škubla a vyděšeně se ohlídla přes rameno. Poslední dobou mě děsil každej šramot a rána. Byla jsem vážně paranoidní.

Nic z toho mě ale nevyděsilo tolik jako postava, co stála za mnou.

Couvla jsem o dva kroky dozadu, až jsem narazila do vlhký zdi. Srdce se mi rozbušilo v takovým tempu, až mě začaly brnět konečky prstů a na chvíli jsem snad zapomněla i dejchat.

Stála jsem totiž tváří v tvář sama sobě.

Věděla jsem, že je to hloupost. Věděla jsem, že to není skutečný. Buď už jsem dočista zešílela, nebo to bylo nějaký kouzlo. Nějakej trik. Možná si ze mě někdo udělal srandu, nebo šlo o bubáka, ale ať to bylo jak chtělo, moje racionalita v tu chvíli úplně selhala.