Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Pobertové

Období: Před útokem smrtijedů na Gringottovu banku

„Pánové Náměsíčník a Tichošlápek mají tu čest vám představit," zahalekal táta uprostřed – snad až po strop narvanejch – Kratochvílí kouzelnickejch kejklí.

„Novou řadu žertovných produktů!" přidal se k němu okamžitě strejda Remus, kterej stál hrdě po jeho boku.

Přímo za nima se tyčila obrovská věž nacpaná výrobkama, na kterejch pracovala společně s dvojčatama. Byla to skvělá spolupráce a já snad nikdy v životě neviděla tátu se strejdou takhle moc zažraný do práce. Obzvlášť Remus nepatřil k těm, který by se pro něco tak moc nadchli, ale tentokrát celej doslova zářil.

„Jste zvědaví?!" postavil se k nim zprava Fred.

„Tak jste?!" dodal George, kterej se přidal zleva a uzavřel tak řadu těch největších šílenců na planetě zemi.

Jak já je všechny milovala.

Zvedla jsem ruku nad hlavu a hlasitě zakřičela spolu s davem mladejch kouzelníků, který nadšeně skandovali a dožadovali se odtajnění dlouho slibovanejch novinek.

Marketing měli tentokrát dvojčata vážně vymazlenej. Celej ho postavili na designu pobertova plánku, kterej samozřejmě neznal nikdo jinej než my. Všude po podlaze Kejklí se tak klikatily stopy – větší, menší, lidský i zvířecí. Vedli k jednotlivejm regálům, který byli zatím ještě zakrytý lehkou zlatavou látkou, přes kterou nebylo nic vidět.

„Dovolte nám vás ještě chvíli napínat," zazubil se Freddie a vzal kolen ramen mýho tátu. „Tihle dva jsou našimi obrovským vzory! Byli to legendy ještě dřív, než jsme se s Georgem vůbec narodili. Bylo nám ctí převzít po nich v Bradavicích štafetu!"

„Vsadím se, že profesorka McGonagallová z toho zas takovou radost neměla," uchechtl se Remus. „Tady Sirius ji třeba kdysi omylem zamkl do skříně, protože si ji spletl s paní Norrisovou."

„Nehody se stávají, no ne?" pokrčil táta nevinně rameny, což vyvolalo v řadách lidí pobavenej smích. „Ale už vás dál nebudeme zdržovat! Řeči chlapíků za zenitem nikoho z vás stejně nejspíš nejspíš nezajímaj."

„Tímto vám představujeme Dvanácterákovu ozdobu!" mávnul George hůlkou k jednomu z regálů, ze kterýho se vznesla látka. Byl plnej malejch lahviček s lektvarama, na kterejch byl obrázek jelena.

„Na výraz paroháč už se nikdy nebudete dívat stejně! Stačí dvě kapky do dýňový šťávy a tomu blbečkovi, co vám přebral holku, na hlavě vyraší slušivý paroží! Zaručujeme, že potom už neprojde žádnýma dveřma!"

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. Samozřejmě jsem ty výrobky už viděla, jelikož jsem pomáhala s jejich výrobou, ale netušila jsem, jak moc hrdě je budou prezentovat. Byli jako malý děti. Nadšený, rozpustilý. Už jenom za ten pohled to stálo.

„James by měl radost," zasmála se máma, která si konečně našla cestu davem a postavila se vedle mě. „Vsadím se, že se teď dívá."

„Myslím, že určitě, mami," usmála jsem se na ni a nechala si od ní ovinout ruku kolem ramen. „Oni museli bejt ve škole fakt čísla, co?"

„To nemáš ani tušení, jak moc velký," uculila se. „Nemyslím, že existoval jediný článek řádu, který by neporušili. Co já se s nima navztekala."

„To ses je vážně snažila udržet na uzdě? Asi jsi nebyla moc úspěšná, co?" zasmála jsem se.

„Postupem času jsem to vzdala. Jediný Remus z nich měl aspoň trochu rozum, ale pořád jim všechny ty výstřelky toleroval, takže z nich byl vlastně nejhorší," uculila se. „Měl být na mojí straně, když měl odznak prefekta, ale to on ne."

„Náměsíčníkovi tobolky vás pořádně rozdivočí! Neumíte tancovat a radši stydlivě sedíte v rohu, abyste si neudělali ostudu? Tyhle kouzelné bonbóny z vás udělají lva parketů!" rozezněl se okolním znova Fredův hlas.

„Řekl bych, že spíš vlka parketů," opravil ho táta, za což si vysloužil drcnutí do žeber od Remuse.

„Myslím, že tohle jim vážně dost prospělo," poznamenala jsem. „Lidi v týhle těžký době potřebujou trochu smíchu. A oni jim ho dávají po hrstech."

„Taky proto jsou Kejkle ten nejvýdělečnější obchod na celé Příčné ulici. Jsem ráda, že je táta s Remusem zasponzorovali. Kluci mají neskutečný talent."

„To oni mají," usmála jsem se a chvíli jenom sledovala, jak dvojčata představují další a další výrobky, který uplácali ve svojí laborce. Lidi kolem jim cpali galeony do kapes a s nadšenýma úsměvema si odnášeli plný náruče věcí.

Fred zachytil můj pohled a s mrknutím a širokým úsměvem na mě zamával.

Oplatila jsem mu to.

„Takže se ti s kluky pracuje dobře? Vypadá to, že jste si vážně sedli," vyzvídala.

Otočila jsem na ni hlavu a povytáhla obočí. „Jo, jasně, vždyť se známe roky."

Netušila jsem, kam přesně tím mířila. Zněla skoro potutelně.

„Jen se ptám," pousmála se. „Dospíváš tak rychle. Jen mě zajímalo..."

„Jestli s jedním z nich třeba nespím?" zasmála jsem. Uvedla jsem tím mámu nejspíš trochu do rozpaků. „Ne, můžeš bejt v klidu, mamko. Jsem neposkvrněná jako květinka a jistě ještě dlouho zůstanu."

Ohlídla jsem se přes rameno a zahlídla v davu vysokýho zrzka, kterej se očividně taky přišel podívat na představení novejch výrobků.

„Billy!" houkla jsem nadšeně. „Promiň, mami, jen pozdravím Billa, za chvíli se vrátím," líbla jsem ji na tvář a vyrazila davem za ním, doprovázená máminým vševědoucím úsměvem.

Vypadala, jako kdyby snad věděla něco víc než já.