Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Domácí skřítci

Období: Rok po konci války

Zhluboka jsem dejchla na zlatou jmenovku, na který se skvělo moje jméno. Rukávem mikiny jsem ji následně pečlivě vyleštila a se spokojeným úsměvem ji hrdě odložila před sebe na stůl. Na svůj novej stůl. Ve svý nový kanceláři!

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem byla zase o krok blíž ke splnění slibu, co jsem dala smečce. Dodělala jsem OVCE s až překvapivě dobrými výsledky a získala práci na ministerstvu. Sice jsem si nikdy sama sebe nepředstavovala jako nějakou kancelářskou krysu, ale někde se začít muselo, no ne?

„Rory?"

Deset minut. Deset minut jsem si užívala ten euforickej pocit, do kterýho se Hermionin hlas zabodl asi jako dýka do něčího zadku. To mě fakt nemohla nechat aspoň vybalit věci? Ještě jsem tu nestihla ani použít záchod a už po mě někdo něco chtěl.

„Co?" houkla jsem a prohlížela si přitom dlouhý černý brko, co na mě čekalo na stole. Vypadalo, jako kdyby bylo z havrana, což mě donutilo k úsměvu. Co jinýho by taky mohl mít Black v kalamáři, než havraní pero.

„Už jsi vybalená?" dotázala se hned, jakmile se její rozcuchaná hlava objevila mezi dveřma. „Mám tady pro tebe menší projekt."

„Hádám, že to byla řečnická otázka," ušklíbla jsem se. „Protože jak vidíš, vybaleno ještě nemám a do zejtra mít nejspíš ani nebudu, jestli jsou ty papíry, co neseš, pro mě."

„Jo, připravila jsem pro tebe takový menší projekt," přitakala okamžitě a sedla si naproti mě.

Protočila jsem oči a dost neochotně si k sobě přitáhla všechny její poznámky. Bylo na nich cosi o skřítcích a o zlepšení jejich životní úrovně. Vlastně to byl SPOŽÚS přenesenej do oficiální formy. Krása. Učiněnej sen.

„Hermiono. Já sem nepřišla bojovat za práva domácích skřítků. Myslím, že mám co dělat s trochu jinou sortou obyvatel Británie, který mě potřebujou o něco nutněji."

„Nemůžeš přece čekat, že hned dostaneš něco tak velkého!" zamračila se. „Můžeš mluvit o štěstí, že ses dostala přes výběrové řízení. Teď se musíš osvědčit."

„A jak víš, že jsem se přes to výběrový řízení dostala oprávněně?" poznamenala jsem a několikrát si poklepala hrotem brku na bříško prstu. Byl tak ostrej, že se mi na něm dokonce objevila drobná krůpěj krve. „Páni, máte tu otroky, co ostří brky? Můžu si ho objednat dvakrát tejdně?"

„Ne, nemáme," zamračila se. „Přesně takové věci skřítci nemají dělat. Měli by si je dělat lidi sami! A tom výběrovém řízení takhle laskavě nemluv!"

„Proč?" uculila jsem se, „stejně si všichni myslej, že jsem ovlivnila komisi, tak ať udržuju drby živý, ne? Beztak tu je určitě nuda."

„A ovlivnila?" zeptala se na rovinu.

„Co bys řekla?" povytáhla jsem vyzývavě obočí a naklonila se k ní přes stůl blíž. „Myslíš, že bych toho byla schopná, Grangerová?"

Pevně zaťala čelist a doslova mě probodla očima. „Myslím, že by sis to nedovolila. Každopádně o tom nemluv. Ani ze srandy, jasný?"

„Jistě, však já svou práci beru velice vážně, Grangerová. Podívej, dokonce jsem si přeleštila jmenovku," poklepala jsem prstem na pečlivě vycíděnej kus kovu. „Teď si pod ni navíc můžu ještě přidat lísteček: Bojovnice za práva skřítků! První věc, co zajistím, budou jejich vlastní pohřební ústavy a krematoria."

„Teď si ze mě děláš srandu, že jo?"

Nevěřícnej výraz v Hermioninejch očích mi zlepšil celej den. Škoda, že jsem u sebe v tu chvíli neměla foťák, protože by to rozhodně stálo za zvěčnění.

„Počkej, počkej," zvedla jsem důležitě prst. „Ty si snad nemyslíš, že si zaslouží vlastní pohřební ústavy? Byla jsi někdy na Grimmauldově náměstí, co? Moji předci si vycpávali jejich hlavy a věšeli je na zdi. Nechápu, že taková aktivistka jako ty, se vůbec nezaměřuje na detaily! Chceš jim zajistit důstojný životy, ale co takhle důstojnou smrt, to tě nenapadlo, hm? Promyslela jsi ten návrh vůbec pořádně?"

„Já jsem - já," zakoktala se a znova k sobě přitáhla svou složku SPOŽÚSu, kterou si přitiskla pevně k hrudníku „možná jsem se na to nepodívala až takhle do hloubky."

„Možná bys nad tím mohla strávit ještě pár večerů. Soustřeď se na detaily. Chceš, aby vydělávali, ale kde budou ty peníze utrácet? Musíš zjistit, jaká je mezi skřítky poptávka a pomoct jim rozběhnout jejich vlastní malou ekonomiku. Však víš – obchody, galanterie, možná i galerie. Taky divadlo. Měla bys myslet i na jejich kulturní život, protože ten je dobrej pro duševní zdraví."

„Pro Merlina," zajíkla se, „vůbec jsem to nepromyslela. Jak jsem je mohla chtít takhle ošidit?!"

„Naštěstí tenhle návrh ještě nikdo kromě mě neviděl, takže na něm můžeš dál pracovat, Hermiono," usmála jsem se vstřícně. „Určitě se zeptej večer Draca na jeho názor. Jsem si jistá, že i on přijde s pár vychytávkama. Poslední dobou mu takový věci vážně ležej na srdci."

„To určitě udělám! Díky, Rory!"

Sesbírala všechno, co s sebou původně přinesla, a prakticky vyběhla z mojí kanceláře. Teď bych od ní měla mít minimálně na další měsíc klid. Nevrátí mi to, dokud jim nenaprojektuje celý dovolenkový letovisko i s obsluhou.

Rukou jsem se odrazila od stolu a zatočila se na židli několikrát kolem dokola. Jakmile se zastavila, založila jsem si ruce za hlavu a se spokojeným úsměvem si odložila nohy na stůl.

První den v nový práci nakonec nezačal tak zle.