Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Jezerní lidé

Období: První prázdniny po dokončení Aurořina studia

„Můžeš nám konečně říct, jak máš v plánu toho chlapíka přesvědčit? Prý obchody skoro vůbec neuzavírá," naléhal na mě zpoza dveří Fred, mezitím co jsem se pokoušela dodělat poslední úpravy svýho zevnějšku.

„Miluje ženský, co se chovaj jak po lobotomii, a navíc má nejspíš nějakej fetiš na jezerní lidi. Aspoň podle toho, co má v obýváku," houkla jsem v odpovědi a přetřela si rty zářivě rudou rtěnkou.

„Jak to všechno vůbec víš?"

„Nechala jsem ho sledovat."

„Cožes ho nechala?" ozval se překvapenej George. „Kdy, pro Merlina?"

„Poslední tejden. Chiara se toho s radostí ujala," vysvětlila jsem a otevřela dveře od koupelny. „Co tak koukáte? Chcete ten kšeft, nebo ne?"

„Cos říkala?" zamumlal Fred nepřítomně, protože ještě pořád očima klouzal po mým těle.

Jelikož šlo o benefiční ples, měla jsem na sobě dlouhý upnutý šaty s rozparkem až do půlky stehna. Byly celý ozdobený modrozelenýma flitrama, který se pod světlem blejskaly a vyvolávaly iluzi šupin v hluboký vodě. Hádám, že ten outfit byl natolik netradiční, že kluky trochu rozhodil. Proto civěli jako idioti.

„Že bychom neměli přijít pozdě, chlapci," ušklíbla jsem se a urovnala si na zádech rybí cop.

„To není fér, tyhle ženský zbraně my používat nemůžeme," povzdechl si George. „To je pak jasný, že se ti obchody uzavírají líp než nám."

„Tak od toho mě přece taky máte, nemyslíte?" uculila jsem se, každýho se chytila pod jednou paží a společně jsme vyrazili do víru snobský zábavy, kterou jsem ze srdce nenáviděla.

„Dobrý den, pane Haralsone," přitočila jsem se v sále k vysokýmu padesátníkovi, kterej měl na sobě kvádro v hodnotě mýho celoročního platu. „Doufala jsem, že tu na vás narazím. Je mi ctí vás konečně poznat."

Obrátil na mě znuděnej pohled, kterej mu ale z tváře rychle zmizel. Oči se mu trochu rozzářily, když mi přejel očima od kotníků, přes celý tělo, až se zastavil na tváři.

„Vy musíte být slečna Blacková," usmál se a natáhl se pro mou ruku, kterou políbil na hřbet. „Hodně jsem toho o vás slyšel."

„Ujišťuji vás, že nic z toho není pravda," mávla jsem rukou a tiše se zasmála. „Ve skutečnosti jsem milá a přátelská ženská."

A jestli na mě ještě jednou sáhneš, vlastní manželka tě nepozná, slizoune!

„Od tak okouzlující mladé dámy bych nic jiného ani nečekal," usmál se a nabídl mi svoje rámě. „Zatančíme si?"

Radši bych si vrazila hůlku do oka!

„Ale jistě, jak bych mohla odmítnout," uculila jsem se a chytila se jeho nabízený ruky, za kterou si mě odvedl doprostřed sálu. Tam jsem mu položila ruku na rameno a nechala se víst do rytmu hudby, ačkoliv mi to bylo silně proti srsti. „Jsem velkým obdivovatelem vaší práce, pane Haralsone."

„Říkejte mi Boyde, slečno."

Posunul ruku níž ze zad až na moje bedra a já jen tiše zaskřípala zuby. Nemohla jsem si ho dovolit popudit, ale přitom bych mu nejradši dupla podpatkem na nohu.

„Boyde," splnila jsem jeho přání, „slyšela jsem, že obchody jdou na severu vážně dobře, ale troufám si tvrdit, že vaše portfolio by zasloužilo trochu rozšířit."

„Zdá se, že přesně víte, čím bych ho měl rozšířit," poznamenal. „Nebo se snad mýlím?"

To si piš, že přesně vím, troubo.

„Co já můžu vědět? V obchodě a politice přece vždycky excelovali muži. Sám jste toho zářným příkladem," usmála jsem se a nechala se protočit pod rukou. „Jsem si ale jistá, že moji nadřízení, pánové Weasleyovi, by vám jistě moc rádi představili svou řadu výrobků, které mají tady v Británii excelentní profitovost."

„To máte pravdu," uculil se s takovou samolibostí, že jsem zatoužila vrazit mu pořádnou ránu pěstí. „Líbí se mi, když žena zná svoje místo a nehraje si na velké zvíře."

„Ujišťuji vás, že já si rozhodně na nic hrát nemusím, Boyde." Trochu důvěrněji jsem se k němu naklonila, abych mu mohla zašeptat do ucha: „Zvíře se ze mě stává jenom ve chvílích, kdy si to situace vyžaduje, jestli chápete, co tím myslím."

Jeho stisk na mejch zádech zesílil a ruka, kterou mi svíral dlaň, se mu trochu opotila. Očividně mu teď představivost jela na plný obrátky. 

Ta moje taky. 

Uvažovala jsem, jak fajn by bylo potkat ho o úplňku a pohrát si s ním jako kočka s myší.

„Zdá se, že jste žena mnoha šarmů, slečno Blacková," odpověděl mi mírně zastřeným hlasem. „Řekněme, že bych se rozhodl vyslechnout si návrh bratří Weasleyových. Byla byste u toho taky přítomna?"

„Myslím, že obchodní schůzky raději přenechám vám mužům," mrkla jsem na něj a zase se o kousek odtáhla. „Pokud byste se nicméně dohodli a rozhodli se uzavřít smlouvu, moc ráda ji s vámi potom oslavím nad skleničkou kvalitní whisky. Možná bych vám u toho mohla vyprávět svoje zážitky z turnaje Tří kouzelníků. Víte, že jsem se potkala s jezerními lidmi? Jsou to ohromně fascinující stvoření."

„Opravdu potkala?" zeptal se. Očividně zaujat tím, co bych mu mohla sdělit.

Písnička skončila, já mu jemným pohybem urovnala límeček společenskýho hábitu a o krok od něj ustoupila. Otočila jsem se k odchodu, ale přitom mu věnovala ještě jeden poslední pohled přes rameno, doplněnej letmým úsměvem.

„To víte, že potkala. Určitě bude o čem vyprávět, když budete mít zájem, Boyde. Víte, kde mě najdete."

Stihla jsem ujít jenom pár kroků, než mě zastavil opatrným dotekem mezi lopatky. Naklonil se mi k uchu a zašeptal: „Pošlete mi bratry Weasleyovi do salónku v první patře, slečno. Potom si promluvíme."

Sjel mi prsty po celý dýlce zad, než konečně ustoupil a vyrazil rovnou k mramorovým schodům vedoucím do patra.

Znechuceně jsem se za ním ušklíbla a našla si v davu dvojčata, který na mě už netrpělivě čekali. George měl v ruce skleničku se sektem, kterou jsem mu vzala a obrátila celou do sebe.

„Páni, tys měla žízeň," poznamenal.

„Odpornej hnusák," otřásla jsem se. „Nejradši bych tomu pinďourovi ukázala, kde přesně je moje místo. S podrážkou na jeho krku. Sexista posranej."

„To zní jako, že to nedopadlo moc dobře," povzdechl si Fred.

„Co nedopadlo dobře? Čeká na vás v salónků. Vsadím se, že vám podepíše cokoliv, takže se snažte chlapci," poplácala jsem je oba po tváři. „A aspoň vy nezapomínejte, že já jsem tu ten mozek, i když si ten blbeček myslí opak."

„Jde z tebe fakt hrůza, víš to?" uculil se Fred a jemně mě políbil na tvář. „Ale jestli na tebe ještě jednou takhle sáhne, praštím ho já osobně."

„Můj hrdino," uculila jsem se. „A teď běžte. Bussines se musí točit, drahoušci."

S pobaveným úsměvem jsem si od procházející servírky sebrala další skleničku sektu, mrkla na ně a vyrazila rovnou k baru, protože jsem po tomhle rozhodně potřebovala něco trochu silnějšího...