Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Sovinec

Období: Čtvrtý ročník Rořina studia. Svátek všech svatých, dva měsíce do Voldemortova návratu

Zima už pomalu začínala klepat na dveře. Chodby hradu byly tmavý a mrazivý, ale aspoň v nich hořely ohně. Zato tady v sovinci byla kvůli věčně otevřenejm oknům taková zima, že zalejzala až hluboko pod nehty. Každou chvíli jsem si musela dejchnout na ruce, abych vůbec cejtila prsty a mohla pokračovat ve svý práci.

„Ty vážně neumíš vybírat místa na rande, víš to?" poznamenal za mýma zádama Ian, kterej konečně dorazil. Měl dobrou půl hodinu zpoždění, ale mě to nijak nevadilo. Ani jeden z nás nepatřil zrovna k dochvilnejm jedincům, takže jsem to dokázala bez problémů přehlídnout. „A proč jsi tu zavřela okna? Za chvíli to tu bude jak v plynový komoře."

„Protože potřebuju, aby mi žádná ze sov neulítla dřív, než budu mít hotovo, to dá rozum ne?" poznamenala jsem a přidělala dopis k nožce jednoho z puštíků. „Krom toho tohle není rande, potřebuju od tebe pomoc."

„Proč jsi to nezmínila předem?" zeptal se a přešel k velkýmu košíku plnýmu růžovejch obálek. „Nepřišel bych."

„Já vím," uchechtla jsem se a seskočila z jednoho trámu na zem kompletně podělanou od sov, div mi to pod nohama neujelo. „Právě proto jsem ti to neřekla. A na mou obranu, přinesla jsem dýňový paštičky!"

Vypadal, že váhá, ale mě bylo jasný, že to je jenom na oko. „Dýňový paštičky říkáš? Hm. Nevím, Aury. Přihodíš ještě něco navrch? Zatím jsi mě moc nepřesvědčila."

„Moje přítomnost snad není dostačující?"

Roztáhla jsem ruce a zatočila se na místě, přičemž jsem zavířila hábitem. Nakonec jsem vysekla ukázkový pukrle a zazubila se na něj.

Hlasitě se rozesmál. „Tohle už nikdy nedělej. Děsí mě to!"

„Pche," odfrkla jsem si, „nepřipadám ti snad jako princezna?"

„Počkej, zamyslím se!" Chvíli předstíral zadumanost, než odpověděl: „Ne. Zaprvý máš střevíčky od sovích bobků a za druhý-" Odmlčel se.

„Za druhý?"

„Promiň, jen se mi v hlavě postupně načítal seznam toho, proč je ta představa tak moc absurdní. Ještě pořád na něj mimochodem přibývají další důvody," rýpnul si do mě škádlivě.

„Radši mlč," uchechtla jsem se a zacpala mu pusu dýňovou paštičkou, načež jsem mu vtiskla krátkej polibek. „Pojď se přidat k realizaci mýho ďábelskýho plánu, jinak to do večeře nestihnu."

„A co je to vlastně za plán?" zeptal se a dřepnul si ke košíku s obálkama. „Vypadá to trochu jako huláky, jen to má špatnou barvu."

„To protože to je něco jako huláky," uculila jsem se. „Fred s Georgem je vyrobili letos v létě. Vlastně to je jejich romantická obdoba, která půjde do prodeje na Valentýna."

„A k čemu přesně potřebuješ poslat tolik Valentýnek? Zrovna na Svátek všech svatých?"

„Snape mi včera napařil čtrnáct dní školního trestu za to, že jsem se podle něj 'dostatečně nevěnovala svému lektvaru a sabotovala přitom ten spolužákův'. Věřil bys tomu? Já? Jak ho to jenom mohlo napadnout? No, každopádně, dnešní večer pro něj bude jako děsivá noční můra."

„Ty mu chceš..." oči se mu postupně zalejvaly pochopením, až se mu nakonec nad hlavou rozzářila pomyslná žárovka a všechno mu do sebe zacvaklo, „Chceš mu je poslat všechny najednou."

„Přímo při večeři ve Velký síni. Až tam budou úplně všichni. Nechám ho celýho zasypat zpívanýma přáníčkama, krepovýma srdíčkama a růžovýma konfetama."

Zvedl ruku, odrhnul mi vlasy za ucho a dlouze mě políbil, než si zase odtáhl. „Moc rád jsem tě poznal, Aury. Budeš mi chybět. Máš nějaký speciální přání na pohřeb?"

„Chci, aby mě Hagrid zahrabal do záhonku. Určitě ze mě bude skvělý hnojivo pro dýně!"

„Ne fakt, Aury. Jestli zjistí, žes to byla ty, zničí tě."

„Proto budu už dobrou hodinu na večeři, když se tohle všechno spustí. Oba budeme mít alibi, žádný strachy."

„A kdo ty sovy pak vypustí?"

„Protiva, drahoušku, Protiva," uculila jsem se. „A teď čapni ty dopisy a začni je rozdělovat sovám. Honem, honem. Už jsme ve skluzu."

„Vážně jsi v plánování rande ta nejhorší na světě," povzdechl si, ale bez dalších řečí se pustil do práce.

***

Zrovna jsme dojídali první porci pudinku, když do Velký síně vrazila dobrá stovka sov. Všechny ověnčený růžovýma obálkama. Některý je držely v zobákách, jiný je měly na nohách, ale všechny mířily neomylně za svým cílem.

Většina studentů i profesorů překvapeně sledovala soví letku, která se začala snášet k učitelskýmu stolu. Pouštěly přáníčka ze zobáků, sedaly si do Snapeova jídla a natahovaly k němu netrpělivě nožky. Jiný mu dosedly na ramena a netrpělivě do něj klovaly.

Obálky začaly postupně v obláčcích růžovýho pudrovýho dýmu vybuchovat a zasypávat našeho nabručenýho učitele lektvarů konfetami a srdíčky. Do toho všeho se ozýval sladkej zpěv romantickejch balad a přáníček. Hudba pro moje srdce i duši.

Snape první zbledl, pokud to šlo ještě víc, pak zbrunátněl a v horním rtu mu vzteky cukalo tak moc, že vypadal jako svěřenec psychiatrickýho oddělení u Svatýho Munga.

Nejspíš bych se měla v tu chvíli začít bát, ale pohled na Minervu, která musela odvrátit hlavu stranou od studentů, protože nedokázala udržet vážnou tvář, nebo na Kratiknota, co zvedl jednu z obálek a začal obdivovat její mistrné zpracování, mě donutil ke škodolibýmu úsměvu.

A úplně nejlepší na tom bylo, že se Snapeovi nikdy nepodařilo mi tuhle kratochvíli přišít na triko, protože nesehnal dostatečný důkazy, aby to na mě hodil. Přece jenom jsem byla celej večer ve Velký síni, jak bych mohla ty sovy poslat?

Vsadím se, že dvojčata by na mě byla zatraceně hrdá!