Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Ufňukaná Uršula

Období: Čtvrtý ročník Aurořina studia. Pět měsíců po Voldemortově návratu.

Stála jsem v dívčí umývárně, s rukama opřenýma o umyvadlo a v zrcadle sledovala svůj vlastní odraz. Nelíbil se mi. Ta holka v něm měla tmavý kruhy pod očima, nezdravě bledou kůži a celkově vypadala fakt zbídačeně. To jsem přece ani nemohla bejt já. 

Tolik se toho za poslední půl rok změnilo.

Pořád jsem nemohla spát. Od tý noci na hřbitově mě pravidelně budily noční můry, ve kterejch se jenom měnily hlavní protagonisti. Jednou to byl Šedohřbet, kterej mě držel pod krkem a dejchal mi do obličeje, jindy zakrvácenej Harry, pak zase souboj na útesech a bolestnej závan smrti. Ať byly ale obrazy jakýkoliv, vždycky končily stejně – propocenou postelí a tlumeným brekem do polštáře, abych náhodou nevzbudila svoje spolubydlící. Bylo to doslova peklo na zemi.

Nabrala jsem studenou vodu do dlaní a opláchla si obličej. Jako kdyby mi to snad mohlo pomoct pročistit si hlavu. Kdyby jo, klidně se celý dny koupu v ledový vodě. Možná bych dokonce vlezla i do jezera, a to už bylo co říct. Jenže žádnej takovej zázračnej lék zkrátka neexistoval.

„Jsi tu sama?" ozval se mi za zády ukňučenej hlas.

Zavřela jsem oči a v duchu napočítala do pěti. Neexistovalo snad horší zakončení dne, než mít tu čest s Ufňukanou Uršulou. Vždycky na mě měla spadeno. Asi doufala, že jí dokážu zařídit rande s Harrym nebo co. Nejspíš nikdy v tý svý poťapaný hlavičce nepochopila tu naprosto banální věc, že vztah ducha a člověka bude pravděpodobně fungovat zatraceně těžko.

„Ne," odvětila jsem a osušila si obličej do ručníku, „jsem tu já, potoky sarkasmu a plná vana zborcenejch snů. Do toho chaosu už se žádnej otravnej duch nevejde. Smůla."

Uršula dlouze zakvílela, zakroužila okolím a nakonec se vynořila přímo v mým umyvadle, až jsem sebou leknutím trochu trhla. Tak blízko jsem jí rozhodně nečekala a nebylo mi to ani moc komfortní.

„Je Harry v pořádku?" začala se vyptávat, jako kdybych před chvílí vůbec nic neřekla. „Už skoro vůbec nechodí do koupelny prefektů. Chybí mi tam společnost."

Sjela jsem ji znechuceným pohledem a nakonec se zastavila na obrovskejch očích, zvětšenejch silnejma sklama brejlí. Poulila je na mě v němým očekávání a já vůbec netušila, o co tomu pošahanýmu duchovi jde.

„Hygienický návyky mýho bratra nejsou zrovna něco, o čem bych měla extra přehled, Uršulo," ušklíbla jsem se. „Nemůžeš si najít nějaký jiný bimbasy, co bys mohla očumovat? Nebo je ten Harryho nějak specifickej? Je snad ze zlata? Svatá Morgano, dělá se mi zle, jen na to pomyslím."

Znova jsem zavřela oči a promnula si spánky. Teď už tu představu nejspíš nikdy nedostanu z hlavy.

„Myslím, že by ses měla k duchům chovat o něco mileji," odvětila. Tentokrát už mnohem kousavěji. I ona uměla bejt zlá. Slyšela jsem o tom, jak dokázala vyvádět, ale nikdy jsem to ještě neviděla na vlastní oči. Možná to teď bude premiéra.

„Jo a pročpak to? Nedá se po vás házet věcma, tak si musím vystačit aspoň se svým kousavým humorem. Zvykej si, Uršulo. A teď vystřel."

Ještě jednou jsem si vodou opláchla obličej a pokoušela se ji zkrátka ignorovat. Chtěla jsem si ještě vyčistit zuby, ale nakonec jsem usoudila, že bude rozumnější vrátit se sem později. To už tu snad nebude otravovat vzduch.

„No já nevím. Třeba se sem vrátí ten fešák z vaší koleje. Jak se jmenoval? Adrian? Nabídnu mu místo na svém záchodku. Určitě se mu tam bude líbit," zahihňala se.

Ztuhla jsem uprostřed pohybu. Jestli někdy Uršula překročila pomyslnou hranici, bylo to teď.

Hodila jsem ručník prudce do umyvadla a otočila se na ni.

„Ještě jednou si ho vezmeš do tý svý průhledný huby a přísahám, že ti udělám peklo i ze smrti, je ti to jasný?! Není divu, že tě nikdy nikdo neměl rád! Jsi tlustá, uhrovitá a příšerně otravná fňukna. Vsadím se, že celá škola uspořádala večírek, když se tě konečně zbavili. Tvoje vražda bylo to nejlepší, co se Voldemortovi kdy povedlo. Jestli ho ještě někdy uvidím, nejspíš mu za to poděkuju. Mám ho od tebe pozdravovat?!"

Celou tu dobu jsem kráčela blíž k ní a ona přede mnou vzduchem couvala. Byla jsem přišerně vytočená a nedokázala se za nic na světě ovládnout. V hlavě jsem měla totálně vymeteno, jako kdyby mi tam přecvaknul nějakej pomyslnej vypínač.

„To přece nemyslíš vážně!" odpověděla plačtivě. Ty její příšerný obrovský oči se začaly zalejvat slzama a spodní ret se jí zběsile třásl, jak se je pokoušela zadržet.

„Myslím to naprosto vážně. Nikde se dokonce ani nepsalo o tom, žes umřela. Víš proč? Protože jsi nikdy nikoho nezajímala! Všem to bylo úplně ukradený. Dokonce i po smrti tě všichni nenáviděj. Ani na ty tvoje záchodky nikdo nechodí. Smiř se s tím, že seš jenom přítěž. Obtížnej hmyz. Fakt si myslíš, že by tě snad aspoň Harry mohl mít rád?" Zasmála jsem se. Ostře a chladně. „Má tě na háku. Nejspíš nechodí do koupelny prefektů proto, že už tě nechce nikdy vidět. Ani já už tě nechci nikdy vidět. Vypadni!"

To poslední slovo jsem zakřičela na celou koupelnu. Můj hlas se s ozvěnou rozezněl okolím a ještě několikrát se tlumeně vrátil zpátky.

Uršula chvíli vypadala, že mi chce ještě něco říct, ale nakonec propukla v příšerně hlasitej pláč a během zlomku vteřiny zmizela v odpadu jednoho ze záchodů. Obrovskej výstřik zalil celou podlahu tenkou vrstvou vody, ve který se jako v zrcadle odrážela moje tvář.

Byla plná rudejch skvrn, zkřivená vztekem a v očích bylo něco, co jsem snad ani nedokázala popsat. 

Vyděsila jsem sama sebe, až jsem o krok couvla a zajela si rukama do vlasů.

Nejspíš jsem z toho všeho začínala pomalu bláznit.