Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Prasinky

Období: Čtvrtý ročník Aurořina studia. Čtrnáct dní před Volemortovým návratem

Předvánoční návštěva Prasinek patřila mezi studenty k těm zdaleka nejoblíbenějším. Vyměnit lezavou zimu sklepních chodeb za vyhřátou knajpu U Tří košťat byla totiž naprosto neodolatelná příležitost.

Zamířili jsme do ní s ostatníma hned ráno, aniž bychom se vůbec stavovali v Medovým ráji, nebo třeba na poště. Vůně horkýho máslovýho ležáku na to byla až moc lákavá. Navíc jsme si aspoň mohli zabrat ty nejlepší místa, než dorazí banda Nebelvírskejch a bude se tvářit, jakože jim tohle místo celý patří. 

Dneska se k nám navíc přidal dokonce i Draco se svou partou, takže bylo ještě veselejc než obvykle.

„Ty vole, já vám říkám, že tam fakt byla!" halekal Blaise Zabini, kterýho bylo vždycky všude slyšet úplně nejvíc. „Šel jsem si v noci pro pití a ona tam na mě čekala! Děsně jsem se lekl. Málem jsem si cvrknul!"

„To mluví o svojí matce?" obrátil se na mě Draco, kterej už nějakou dobu neposlouchal a radši se věnoval zkoumání hustý pěny svýho máslovýho ležáku. „Občas si myslím, že ho doma ještě pořád chodí ukládat a líbá ho na čelíčko."

Tiše jsem se zasmála a naklonila se k němu blíž. „Ne, tentokrát mluví o Daphné. Zřejmě má nějaký bludy."

„Jo, jako kdyby ségru někdy zajímaly vychloubačný komedianti, co maj potíže s inkontinencí," poznamenala Astorie, což Draco ocenil pobaveným smíchem.

„Jasně," odpověděl Blaisovi posměšně Theo Nott. „A pak ses probudil s rukou v nočníku. Tenhle příběh už známe."

„Chlapi, noták," zakňučel Blaise a zoufale se po všech rozhlídnul. „Přísahám vám, že tam byla! Je do mě celá hříšná! Až se jednou vezmeme, všem se vám při přípitku vysměju, abyste věděli!"

Všichni kolem stolu vyprskli smíchy. Některý z nás měli zrovna u pusy máslovej ležák, takže to nebylo nic úplně příjemnýho, ale za ten nevěřícnej pohled v Zabiniho očích to rozhodně stálo.

„Moje prateta dělá u Munga," poznamenal Adrian a jemně mi přitom přehodil ruku kolem ramen. „Rezervuju ti tam jedno místo na oddělení vážných úrazů, až se tyhle řeči k Daphné donesou a ona ti ošklivě ublíží."

„Proč já s váma vlastně kamarádím?" zabručel Blaise nespokojeně a založil si ruce na hrudníku. „Rozhodně mám na víc."

„To rozhodně máš," přitakala jsem se smrtelně vážnou tváří. „Možná by sis měl přesednout támhle. Do společnosti sobě podobnejch."

Mávla jsem rukou k jednomu ze stolů v rohu Tří košťat, kde seděla Střelenka se svejma Strašibrejlema na nose a Jinotajem obráceným vzhůru nohama. Očividně byla ve svý vlastní realitě a nerozhodilo ji ani to, že jsme se na ní všichni krátce zadívali.