Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Přenášedlo

Období: Přibližně rok a půl od konce války

Seděla jsem v Doupěti na gauči, nohy odložený na konferenčním stolku a sledovala Ronalda, kterej se právě před krbem pokoušel o velice bizarní verzi pantomimy.

Dost zvláštně poskakoval, přičemž neustále špulil břicho dopředu. Pak se vždycky zatočil, předstíral že je zmatenej (ne, že by to snad vůbec musel předstírat) a nakonec začal zase od znova.

„Okamie! Kotlík s nohou! Famfrpál! Ne, já už vím – Matoucí utrejch!" střílela ze sebe Levandule, která s každým slovem vypískla o něco vyšším hlasem a poskočila si na pohovce, až ji celou roztřásla.

„Á, čas vypršel!" zahlásil George, kterej doteď úpěnlivě sledoval přesýpací hodiny. Ujal se role sudího, jelikož Fred dneska chyběl. Myslím, že měl nějaký rande.

„To bylo přece přenášedlo!" vyhrkl Ronald naštvaně a horlivě přitom gestikuloval. „Ten pocit, jako když se ti něco zabodne do břicha, a pak tě to odnese a roztočí ti to celý svět! To bylo přece jasný jako facka!"

„Jo, jasný pro ty, co neumí používat přenášedlo, bráško," zasmál se Billy. „Když to děláš správně, tak ti to hlavu nezamotá."

„Když to děláš správně, zamotá ti to dokonce mnohem víc než jenom hlavu," uculila jsem se mimoděk a věnovala mu krátkej pohled, kterej jsem brzo obrátila zpátky na vztekajícího se Ronalda.

Rty mi zkroutil letmej úsměv, když jsem na sobě ucejtila Billyho oči, který mě doslova propalovaly skrz na skrz. Dokonce už ani nic dalšího neřekl. Hádám, že se jeho myšlenky – stejně jako ty moje – vracely k dnešnímu ránu v garáži. Neurvali jsme si pro sebe sice nic víc, než pár polibků, ale o to víc na trní jsme teď oba byli.

„No tak se předveď, ty chytráku, je řada na tobě," ušklíbl se Ron na Billa, kterej na mě díky tomu konečně přestal zírat a zvedl se z gauče.

„S prstem v nose, Ronánku," uculil se, sáhl po vrchní kartě, ležící v kupičce na stole, a přeletěl ji očima. Pak si promnul ruce a znova se na mě zadíval. „Tak teď dávej pozor, Fialko, jasný? Tenhle bod potřebujeme!"

„Já bych toho potřebovala," houkla jsem a nabrala si hrst oříšků z misky na stole. „Trochu spánku, tisíc galeonů, vášnivou chvilku s vysokým fešákem."

Hlasitě si odkašlal a lehce zavrtěl hlavou, než kejvnul na George, aby otočil přesýpací hodiny.

Natáhl ruce před sebe, mávnul s nima ve vzduchu, jako kdyby vyklepával deku, a pak si ji pomyslně přehodil přes ramena i hlavu.

„Neviditelnej plášť!" vyhrkla jsem.

„Jo!" křikl a ukázal na mě prstem. „Seš skvělá!"

„Ne, hej to ne!" vzbouřil se Ron, kterej děsně nerad prohrával. „Tohle není možný. Vy podvádíte! Používáte nitrozpyt nebo tak něco!"

„Ne, prostě jsme jen tak dobrý," ušklíbla jsem se. „Počkej, taky ti něco předvedu, hm?"

Zvedla jsem jednu ruku zaťatou v pěst a tou druhou předstírala, že točím pomyslnou kličkou. Jak se klička pomalu pohybovala, stoupal s ní i prostředníček, až se zastavil v naprosto jasným gestu.

„Tak co, Ronánku, chápeš, co tím chci říct?"

Zamračil se, přičemž mu zrudly obě uši. „Tos fakt nemusela!"

„Tak vidíš, pochopils to. Očividně máme fakt přirozenej talent," poznamenala jsem a sebrala ze stolu krabičku cigaret, přičemž jsem po Ronaldovi hodila poslední ořech, co jsem ještě držela v ruce. „To z nás mimochodem dělá vítěze."

Vypadal, že po mě hodí minimálně taburetku, ale Levandule mu položila ruku na záda a trochu ho tím uklidnila.

„Jdu si dát oslavnej kouř, jsem z toho celá rozpálená," uchechtla jsem se, přehoupla se přes opěradlo gauče a věnovala ještě jeden hravej pohled Billymu, než jsem vyrazila rovnou ven.

Tam jsem si strčila cigaretu mezi rty a vytáhla z kapsy zapalovač. Cigaretu jsem si ale nestihla ani zapálit, protože mi zmizela z pusy a skončila v prachu na zemi.

„Nekuř, nemám to rád," oznámil mi Billy, kterej očividně vyrazil hned za mnou.

„To je ovšem tvůj problém, ne můj, nemyslíš?" povytáhla jsem obočí, ale zapalovač jsem zase uklidila.

„Buď tý lásky a na chvíli prostě zmlkni!"

Nestihla jsem na to ani nijak zareagovat, protože mě až překvapivě hrubě natlačil na zeď domu a hladově mě políbil. Nejspíš za to mohl fakt, že jsem ho celý odpoledne nenápadně provokovala, ale i tak mě ta naléhavost překvapila. Velmi mile překvapila. Ani jsem se nenadála a už mi rukama bloudil pod tričkem a tiskl si ke mně tak pevně, že jsem cejtila teplo jeho těla snad na každým centimetru kůže.

„Zatraceně, to si děláte srandu!"

Billy se lekl a dokonce ode mě odskočil. Ani jeden z nás vyrušení tak úplně nečekal. Oba jsme měli očividně mozek v kalhotách a neuvažovali jsme.

„To vážně? Vážně, Auroro?" vyjekl na mě Ronald, jako kdyby tam snad Billy ani nebyl. „Nestačilo ti, žes mi zničila jednoho bratra? Teď pro změnu taháš za nos toho ženatýho? Máš ty vůbec nějaký svědomí?"

„Já jsem - já," zarazila jsem se. Zaskočil mě a ještě pořád mi to tak úplně nemyslelo, takže jsem ani netušila, jak se bránit.

„Hlavně buď tiše, Rone. Neřvi tu jako na lesy," zamumlal Bill a trochu nervózně se rozhlídl kolem. „Mamku by kleplo."

„To si piš, že by jí kleplo! Kams dal hlavu, co? Proč zrovna s ní? Po tom všem s Fredem?"

„Nevidíš do toho, Rone," zamračil se Billy. „Nesuď, čemu nerozumíš. Hlavně o tom nikomu neříkej!"

Ronald se znova nadechoval a rozhodně nevypadal, že by se chystal mlčet. To už jsem na něj ale mířila hůlkou a mávla s ní v malým obloučku: „Obliviate."

„Co? Sakra, Rory, tys ho očarovala? Mohli jsme se normálně domluvit! Ty seš šílená."

„Moje řešení bylo rychlejší, jistější, jednodušší," poznamenala jsem a poplácala Rona po tváři. „Ta zmatenost ho brzo přejde."

Bez dalších řečí jsem si sebrala ze země cigaretu a tentokrát už si ji vážně zapálila.

„Ty ještě totiž vůbec netušíš, jak moc šílená jsem, Billy," uculila jsem se, vyfoukla oblak hustýho kouře a vydala se s jeho pohledem pálícím v zádech k jezírku.

Hádám, že tohle bude ještě sranda. 

****

Protože Charrli_e chtěla vidět, jak to asi bude vypadat, až se Ron dozví, že mu Aurora sbalila dalšího bráchu! :D