Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Jednorožec

Období: Aurořiny sedmé narozeniny

Moje narozeniny často bejvaly tak trochu hořkosladký. Nejspíš za to mohl hlavně fakt, že jsem se narodila ve stejnej den jako mámin první manžel, Harryho táta. Jako malá jsem to tolik nevnímala, ale dobře si vzpomínám, že na něj v ten den dost často vzpomínali – máma, táta, strejda Remus, teta Alice. Vyprávěli si historky ze školních let, který jsem moc ráda poslouchala. Tahle skupinka pobertů byla postrachem všech učitelů a o některejch jejich výstřelcích se na hradě mluví do dneška.

James a Sirius, králové Bradavic.

Dvanácterák tátovi pořád chyběl. Myslím, že se s jeho smrtí nikdy úplně nevyrovnal. Dokonce si troufám tvrdit, že to nesl ještě hůř než máma. Tak moc ho miloval.

Ten den ale rozhodně nebyl jen o Jamesi Potterovi. V první řadě vždycky patřil hlavně mě. Pokaždý jsem dostala velkej dort a kupu dárků, až oči přecházely. Scházela se u nás totiž velká většina bejvalýho Fénixova řádu, protože jsem pro ně byla symbolem konce První kouzelnický války; první dítě, narozený po konci nejhoršího konfliktu v dějinách Británie. Aspoň do doby, než přišla ta druhá a znova otřásla celým ostrovem.

„Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, milá Rory. Hodně štěstí, zdraví"

„A teď si něco přej, Fialko," usmál se Billy, kterej mě vysadil vejš, abych se k dortu líp dostala.

Letos byl ve tvaru krabičky od Bertíkovejch lentilek, přesně tak, jak jsem si vyžádala. Byl vysokej, barevnej, obsypanej několika baleníma fazolek a na jeho vršku hořelo sedm svíček, který ze všeho nejvíc připomínaly prskavky.

Zavřela jsem oči a zfoukla je.

Přála jsem si, aby Billy neodjížděl do Egypta; aby mě tu nenechával. Bylo mu čerstvejch osmnáct a tohle byla jeho první práce po škole. Měl odlítat asi za měsíc a já už ho teď pravidelně přemlouvala, aby tu zůstal. Dokonce jsem mu nosila inzeráty z Denního věštce, kde nabízeli nejrůznější práce - od pokojský, přes prodavače, až po místa na ministerstvu. Bohužel jsem ho nedokázala přesvědčit. Těšil se tam.

„Co sis přála?" zeptal se Billy a postavil mě zpátky na zem.

„To se neříká, jinak se to nesplní!" poučila jsem ho okamžitě s nesmlouvavým výrazem na tváři.

„Ale když mi to pošeptáš, tak se to nepočítá," uculil se a sklonil se ke mně blíž. Mámil to ze mě pravidelně každej rok a já mu vždycky tvrdohlavě odolával. I tentokrát jsem se rozhodla, že mu radši uteču, než abych mu to řekla, ale on mě chytil kolem pasu a začal mě šimrat. „Tak to z tebe budu muset vylechtat!"

S hlasitým smíchem jsem se mu pokoušela vykroutit. „Né, neřeknu! Neřeknu!"

„Bille," vyrušila nás najednou Molly. Tvářila se trochu upjatě, ale nejspíš to nebyla reakce na nás dva. Spíš ji něco podráždilo. „Zlatíčko, je tu někdo od vás z práce. Chce něco probrat, běžte prosím před dům, nechci na dětský oslavě narozenin žádného skřeta."

Billy na ni zvedl hlavu a úsměv mu přitom z tváře ani na chvíli nezmizel. „Jasně, mamko. Už běžím. Nezapomeň, kde jsme to skončili, Fialko. Však ty mi to jednou řekneš," uculil se, rozcuchal mi vlasy a odběhl pryč.

Dívala jsem se za ním. Nespokojeně, ukřivděně. Neměla jsem ráda, když mi ho někdo bral. Vlastně jsem neměla vůbec ráda, když mi někdo něco bral. Dokázala jsem bejt velice nepříjemná už od útlýho věku a vydrželo mi to vlastně až do dospělosti.

Umíte si tak představit, jak moc mě v týhle situaci rozčílilo, když jsem se vrátila ke stolu se svejma dárkama a nenašla tam bonboniéru od tety Andromedy. Myslím, že byla z dovozu, protože se nedala sehnat na Příčný ulici. Dávala mi ji jenom jednou za rok a já se na ni proto každej rok vážně těšila. Teď tam ale neležela, i když jsem si byla jistá, že ještě před půl hodinou na mě čekala na jedný z krabic.

„Aury," zatahala mě za rukáv z ničeho nic Lizzie Longbottomová a natáhla se na špičky, aby mi mohla něco pošeptat. „Odnesli si ji Neville s Harrym."

Zamračila jsem se a vyrazila rovnou k vysokýmu ořešáku, co se skláněl nad jezírkem. V jeho korunách byl totiž dřevěnej domek, kterej tam prej kdysi postavili James s tátou. Věděla jsem, že je tam najdu. Vždycky tam sedávali a četli si Dobrodružství Martina Miggse, matohlavýho mudly.

„Harry!" štěkla jsem okamžitě, jakmile jsem se přes žebřík vyškrábala až do jeho malýho království. Měl tady prakticky svoji druhou ložnici, ve který trávil v teplejch dnech docela dost času. „Vraťte mi tu čokoládu!"

„Hůbec nehím, o čem to mluhíš," zamumlal Neville s plnou pusou. Koutky měl celý špinavý a dokonce i Harry se právě pokoušel otřít si ruce do kapes svejch kalhot.

„Ta byla moje!" vyjekla jsem, sebrala z poličky vedle sebe balíček kartiček z čokoládovejch žabek a hodila ho Harrymu na hlavu. „Proč jste si nesehnali svoji?!"

„Nezblázni se. Zas tolik se nestalo, ne?" zabručel brácha nespokojeně, posunul si brejle na nose vejš a začal sbírat ze země rozsypaný kartičky. „Tohle jsi fakt nemusela."

„Musela," dupla jsem. „Proč mi musíš ničit narozeniny? Tohle je můj den! Tebe si lidi všímají pořád!"

„Rory, je to jenom čokoláda," pokusil se mě uchlácholit, ale já už jsem tou dobou byla slepá i hluchá ke všemu kolem sebe.

Nešlo jenom o tu bonboniéru. Myslím, že šlo hlavně o Billyho a o to, že jsem se nedokázala smířit s jeho odjezdem. Zkrátka jsem si potřebovala tu svou frustraci někde vybít a tohle byla první šance.

„A tohle je jenom hračka!" štěkla jsem a sáhla znova na polici, kde stál plyšovej jednorožec – Harryho nejmilejší hračka na celým širým světě. Dostal ji kdysi od táty, ještě předtím než umřel.

„Rory, ne!" Zvedl se na nohy a natáhl ke mně ruku. „To není jen hračka. Nech ho být."

„,Proč ty můžeš a já ne? Nejseš lepší jen proto, že seš slavnej!"

Byla jsem tak rozčilená, že plyšák v mý ruce najednou sám od sebe vzplanul. Vyjekla jsem, pustila ho z ruky a uskočila dozadu. Zůstal ležet na dřevěný podlaze a my tak mohli jenom sledovat, jak ho pomalu stravujou plameny. Díky Merlinu, že od něj nechytil i celej domek.

„Harry," vyhrkla jsem překvapeně, „já nechtěla, tohle nebylo naschvál."

Dlouho jenom mlčel a sledoval, jak se z jeho hračky během pár vteřin stala jenom ohořelá hrouda, která už se nedala ani identifikovat. Teprve po chvíli, která se mi zdála bejt jako věčnost, na mě zvedl hlavu a v očích se mu zaleskl vztek.

„Vypadni!" štěkl. „Zmiz a vezmi si zbytek tý hloupý čokolády s sebou!"

Sebral ze země obal od bonboniéry, ve který byly ještě poslední tři čokoládky a hodil ji po mě.

Couvla jsem, brkla o vlastní nohy a div nevypadla skrz dveře po zádech ven.

„Harry," oslovila jsem ho znova.

„Prostě zmiz!" obořil se na mě znova. „Už tě nechci vidět!"

A tak jsem šla.

Tohle byly rozhodně ty nejhorší narozeniny, co jsem kdy zažila.