Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Křivonožka

Období: Krátce po rozchodu s Fredem

To odpoledne venku příšerně pršelo a já seděla u jídelního stolu. Teda, spíš jsem na něm ležela. Hlavu jsem měla položenou na svým předloktí a čelo opřený o stoh papírů, kterejma jsem se ještě před pár desítkama minut probírala.

Už tři dny jsem nezamhouřila oka. 

Bylo to totiž přesně šedesát dva hodin od chvíle, kdy si Fred sbalil poslední věci a odešel z bytu.

Nerozešli jsme se ve zlým. Nekřičeli na sebe, ani si nic nevyčítali. Oba jsme ve skutečnosti brečeli jako malý děti.

Musím říct, že kdybych si mohla vybrat, radši se znova postavím Šedohřbetovi, než abych musela absolvovat něco takovýho. Sama dokonce ani nevím, jestli bych k tomu kdy sebrala odvahu.

Byla to Astorie, kdo mě k tomu donutil. Ta holka uměla bejt příšerně tvrdá, když na to došlo. Nazvala mě sebedestruktivní a neschopnou rovnocennýho vztahu. Mám si prej laskavě srovnat svůj vlastní život a neničit u toho všechny kolem sebe.

Tenhle soud byl od ní dost krutej a ještě horší bylo, že měla pravdu úplně ve všem. 

Zavírala jsem oči před tím, že potřebuju pomoct. Že si sama pomoct zkrátka nedokážu. Střídaly se u mě dny, kdy jsem vůbec nespala a prochodila celý noci po Londýně, nebo seděla s nosem zabořeným do práce, s těma, kdy jsem úplně odmítala vylízt z postele a s kýmkoliv mluvit.

Nebyla to moje vina. Nemohla jsem za to, co se mi honilo hlavou, ale mohla jsem za to, že jsem to odmítla jakkoliv řešit.

Moje rozhodnutí o rozchodu s Fredem přišlo ve chvíli, kdy od Astorie přišla naprosto jednoduchá a jednoznačná otázka: „Seš s tím ochotná něco udělat kvůli němu? Abys ho úplně nezničila a nestáhla s sebou dolů?"

Odpověděla jsem ne.

V tom jednom jediným slově bylo všechno, co se mi Tori pokoušela takovou dobu vysvětlit. Jestli mám někoho zničit, můžu to bejt maximálně já sama.

Jenže najednou jsem byla v celým bytě úplně opuštěná a bylo to ještě mnohem horší. První noc jsem celou prochodila. Z kuchyně, přes obývák, až do ložnice a zase zpátky. Tu druhou jsem strávila na balkoně, kde jsem vykouřili asi tak milion cigaret. Třetí den ráno už mě Regulus vedl k Mungovi, protože se u mě stavoval a prohlásil, že kdyby si povídal s cuketou, vyjde to na stejno.

Nebránila jsem se. Na to jsem byla až moc vyčerpaná.

Místní lékouzelník nepotřeboval moc dlouho na to, aby mě popsal jako učebnicovej případ posttraumatický stresový poruchy. Prej tak běžný u válečnejch veteránů. Debil. Je mi osmnáct, jsem snad nějakej blbej veterán?

Předepsal mi pár lektvarů na uklidnění a doporučil Regulovi, aby mě nenechávali dlouho samotnou. Lidi jako já mají prej 'sebevražedný sklony'. To ale nejspíš platilo jenom pro slabochy. Ačkoliv je pravda, že to bylo sotva pár měsíců, co se Terry Boot, jeden ze členů našeho odboje, oběsil ve vlastní koupelně.

Jo, i taková byla odvrácená tvář vítězství.

„Hej, Blacková," drcnul do mě zezadu Draco, kterej se mnou dneska trávil den. „Nechceš si jít lehnout do postele, hm?"

„Nejsem unavená," zabručela jsem a zvedla hlavu ze stolu. „Jen jsem přemejšlela."

„Jo, přesně takhle přemýšlím při hlídání Remuse. Hermiona to nenávidí," zasmál se a sebral ze země svýho, právě se kolem batolícího, syna.

Z obýváku se ozvalo hlasitý prskání. Už asi tisící tenhle den.

„Proč jsi sem musel Křivonožku brát, hm? Tohle je Pedrův byt. Ty dva si akorát natrhnou kožichy!"

„Sorry, ale Remus ho chtěl vzít. Strašně řval. Řval by i tady a kdo to má pak poslouchat? Viď, chlape?" uculil se na něj, když si ho posadil do klína.

Oba kocouři v tu chvíli proletěli jako velká voda přes stůl a shodili všechny papíry, co na něm byly. Ani netuším, kterej zrovna proháněl kterýho, a bylo mi to upřímně jedno. Nejradši bych je v tu chvíli vyhodila z balkonu oba.

„Skvělý. Přesně proto mi musej z bytu udělat kůlničku na dříví," poznamenala jsem podrážděně a začala všechny ty věci zase sbírat. „Jestli jsem doteď nebyla úplnej magor, po pár dnech v tomhle určitě budu."

„Nikdo o tobě přece netvrdí, že jsi magor, Rory," pokusil se mě uchlácholit.

„Ne, jistěže ne. Dneska se totiž používá termín duševně nevyrovnaná."

Vztekle jsem sesbírala všechny ty papíry ze země a praštila s nima zpátky na stůl. Byla jsem příšerně vytočená. V jednom kuse. Kvůli naprostejm hloupostem.

„Víš, že tohle z tebe nedělá slabocha, viď?" obrátil na mě pohled a tvářil se přitom až nezvykle vážně. „Dělá to z tebe člověka."

„Tak potom možná nechci bejt člověk," odsekla jsem a sedla si zpátky na židli. „Bejt tak třeba veverka, mohla bych se starat jen o žaludy, nebo tak něco."

„To můžeš i tak," zazubil se nevinně. „Třeba by ti pár žaludů pomohlo. Neléčila se tak dřív hysterie?"

Kopla jsem do jeho židle, až se trochu rozkymácela, což donutilo malýho Remuse k hlasitýmu smíchu. Pak jsem si podepřelo čelo oběma rukama, ale i tak se mi skrz rty prodralo pobavený uchechtnutí.

„Debile! Víš, kam si můžeš všechny ty žaludy strčit?"

„Nevím a radši bych to nedělal, jestli dovolíš," rozesmál se tak upřímně, že tím nakonec strhnul i mě.

„Fajn, nebudu tě k tomu nutit," zavrtěla jsem pobaveně hlavou a stočila pohled na ty dvě chlupatý koule, který právě seděli na zemi zírali na sebe. Oba byli trochu naježený, mrskali ocasama, ale nejspíš už byli příliš vyčerpaný na další konflikt.

Možná že v tom byla ta správná odpověď. Možná že člověk vážně musí spadnout na úplný dno svejch vlastních sil, aby si uvědomil, že bojuje proti neexistujícímu nepříteli, kterýho si mnohdy sám vytvořil.

K takovýmu uvědomění ale vede dlouhá cesta a já se bojím, že jsem nebyla na jejím konci.

Ještě ne.