Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Fénix

Období: Přibližně rok od konce války

Bylo třicátýho července, těsně před půlnocí. Ač šlo ten rok o nadprůměrně teplý léto, stejně jsem se možná potila o něco víc než bylo zdrávo. A za všechno mohla poměrně velká, pečlivě zabalená krabice s mašlí na vrchu, kterou jsem právě nesla po liduprázdný Příčný ulici.

Ne, že by snad byla tak těžká, to jen já byla neuvěřitelně nervózní a neskutečně se mi potily dlaně. Vlastně ani nevím proč, nejspíš jsem prostě nebyla zvyklá dělat pro lidi hezký věci, nebo co já vím.

Zaklepala jsem na dveře jednoho z místních bytů a trpělivě vyčkávala, než mi někdo otevře. Trvalo to celou věčnost. Možná jsem se měla předem ohlásit, ale nechtěla jsem se připravit o moment překvapení.

Nakonec se dveře s tichým zaskřípěním otevřely a v nich se objevila Harryho rozcuchaná kštice. Nezdál se bejt dvakrát nadšenej a neměl dokonce ani brejle. Navíc se už očividně pár dní neholil, takže vypadl trochu jako bufeťák. Hádám, že toho měli tenhle tejden a ministerstvu vážně hodně. Bejt bystrozor nejspíš nebyl žádnej med.

„Ségra," zabručel nespokojeně, „je skoro půlnoc, nebo sis toho snad nevšimla?"

„Právěže všimla," přitakal jsem, „chtěla jsem bejt první, kdo ti předá dárek k narozeninám. Tadá!"

Vytáhla jsem zpoza zad krabici a nevinně se na něj zazubila. Překvapeně zamrkal, ale nakonec jen s letmým úsměvem zavrtěl hlavou a ustoupil mi ze dveří, abych mohla dál.

„Ty seš fakt ďábel v převleku, Rory," povzdechl si. „Jestli mi to vybouchne do obličeje, přísahám, že to tentokrát fakt schytáš."

„Neboj, mimořádně jdu s naprosto počestnými úmysly," usmála jsem se a přešla do skromnýho obývacího pokoje, kde jsem se spokojeně usadila.

Harry s Astorií po válce chvíli žili s našima v Godrikově dole, ale vzhledem k tomu, že Tori velice rychle otěhotněla, rozhodli se odstěhovat. Momentálně bydleli tady na Příčný, ale měli v plánu brzy přesídlit do něčeho většího, aby měl jejich blížící se přírůstek dostatek prostoru.

Ani já nezůstala v našem rodným domě a po návratu z Bradavic jsem se krátce nastěhovala k Regulovi. On a Tonksová spolu totiž ještě nežili, takže bylo v baráku pro nás dva místa až až. Navíc to zahrnovalo velkou spoustu alkoholových dýchánků, nevhodnejch vtipů a spoustu dalších kratochvílí. Regulus na mě měl děsně špatnej vliv.

„Tomu se mi skoro nechce věřit," pousmál se a mávnutím hůlky si přivolal brejle, který si nasadil na nos, aby vůbec něco viděl. Hned nato pohledem zabrousil k hodinám, který ukazovaly za dvě minuty půlnoc. Ještě měl chvíli čas. „Ty teď vlastně žiješ u Reguluse?"

„Teď už prakticky ne," zavrtěla jsem hlavou. „Zrovna včera jsem složila zálohu na jeden byt v Londýně. Z balkonu je vidět na Tower Bridge. Myslím, že by se mi tam mohlo líbit. Fred už tam má kupu krámů," uchechtla jsem se.

„Páni, takže se stěhujete k sobě?"

„Jo, asi to tak bude. Fred se teda chtěl nastěhovat do bytu nad Kejklema, ale já nechtěla žít na Příčný," vysvětlila jsem a krátce se ztratila ve vlastních myšlenkách.

Fred nedělal spoustu věcí, co jsem nechtěla. Málokdy se mi v něčem postavil a chtěl si prosadit svou. Vlastně si vůbec nevybavuju, kdy se něco takovýho stalo naposledy. Nejednou jsem kvůli tomu pocejtila trochu podivnej závan provinilosti, ale pak si vynadala, proč vůbec nad takovejma blbostma přemejšlim. Dělal to přece ze svý vlastní vůle, ne? Nemělo smysl to rozpitvávat.

Ze zamyšlení mě vytrhly až hodiny, který konečně odbily půlnoc a já se tak donutila zaměřit pozornost zpátky na balíček.

„Tak můžu, ségra?" mrkl na mě a hned, jakmile jsem přikejvla, opatrně rozvázal mašli a trochu váhavě roztrhl balící papír.

Očividně čekal nějakou levárnu, ale já v tom byla tentokrát vážně nevinně. Letos to bylo vážně jenom o něm. Všechno to, co se stalo během války, nás sblížilo natolik, že jsem chtěla odhodit za hlavu všechny starý křivdy a nabídnout mu trvalej smír.

Odklopil víko krabice.

Nic dalšího už ale neudělal. Zíral dovnitř tak dlouho, že jsem se trochu začínala bát o jeho zdraví. Dá se na první pohled poznat mrtvice? Neměla bych radši vzbudit Astorii?

„Jak jsi to...?" dostal ze sebe trochu chraplavě. Musel si dokonce odkašlat, aby znova našel na chvíli ztracenej hlas.

„Schovala jsem si ho. Teda... to co z něj zbylo," zamumlala jsem a nervózně si sevřela dlaně mezi stehny. „Celej poslední půlrok jsem se snažila přijít na kouzlo, kterým bych ho dokázala spravit. Dokonce jsem zašla i za Kratiknotem, jestli ho náhodou něco nenapadne. Na nic jsme nepřišli."

Vytáhl plyšáka z krabice tak opatrně, jako kdyby mu snad mohl nějak ublížit. Několikrát ho otočil v ruce a nakonec si k němu lehce přivoněl. To dojetí ve tváři přitom rozhodně zakrejt nedokázal.

„Dokonce i voní jako kdysi," pousmál se. „Nerozumím tomu."

„No jelikož to není fénix, ale jednorožec, nemohl vstát z popela bez pomoci. A pak mi to došlo – možná že fénix bude tím pravým řešením. Jenže kde v Anglii takovýho ptáka sehnat, co? Nic snadnýho. Naštěstí stačil jenom jeho popel. Do lektvaru."

„Kdes pro Merlina sehnala popel fénixe?" zeptal se zaskočeně.

„Divil by ses, co všechno se dá sehnat na Obrtlý. Obzvlášť, když vyhrneš rukáv," uchechtla jsem se a ignorovala přitom jeho pohoršenej pohled. „No a tadá... nakonec se to povedlo!"

„Ale... proč sis ho vůbec schovávala?"

„Mě to tenkrát vážně mrzelo, Harry," odpověděla jsem. Tentokrát už bez smíchu nebo snad ironie. „Neudělala jsem to schválně. A zkrátka... když jsem zjistila, že je Tori těhotná, tak jsem si říkala... myslela jsem, že bys možná chtěl předat svýmu dítěti něco z vlastního dětství. Nějaký dědictví po jeho dědovi. A tak... no prostě tak. To je všechno."

Sklonil hlavu k zemi a pokusil se nenápadně promnout vnitřní koutky očí. Mě ale neoblbnul. Bylo mi jasný, že slzel. Právě proto jsem se konečně zvedla z gauče a přešla rovnou k němu.

„Za poslední roky jsme si prošli peklem, brácho, ale... spolu jsme to zvládli. Nejspíš by to tak mělo zůstat. Už bylo dost nenávisti. Sice seš pořád vytáhlej brejlatej blbeček, ale miluju tě."

V tu chvíli mě objal tak pevně, že mě málem připravil o dech. Chtěla jsem protestovat a možná ho ještě pro jistotu kopnout do holeně, aby si tohle muchlání nechal pro Tori, ale nakonec jsem povolila a i já kolem něj ovinula paže.

Přece jenom měl narozeniny.