Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Krvavý baron

Období: Tři dny po smrti Minervy McGonagallové

Astronomická věž je jedno z nejuniverzálnějších míst v celejch Bradavicích. Nevěříte? Tak se nad tím zamyslete – je to skvělý místo na rande, protože jste na nejvyšším bodě hradu a všechny hvězdy na nebi máte nad sebou jako obrovskou chrámovou klenbu. Skvělá scenérie na trochu muchlování, no ne?

Zároveň je ideální, když chcete strávit trochu času sami se sebou. Jenom vy a divoká skotská příroda, kam jen oko dohlídne. Existuje snad lepší místo na srovnání myšlenek? Nehledě na skutečnost, že tady se dá aspoň v klidu kouřit, aniž by na vás Ufňukaná Uršula začala křičet, že ji chcete určitě udusit, načež sehraje dokonalou dávící se scénku. Ne jako fakt, může bejt ten duch ještě trochu otravnější?

Ten poslední důvod mě vlastně nikdy dřív nenapadl. Až dneska. Ve chvíli, kdy jsem s cigaretou v jednom koutku úst stála na úzkým zábradlí a přidržovala se jenom dřevěnýho trámu nad hlavou. Chladnej vítr mi cuchal vlasy a štípal mě až skoro bolestivě do tváří. Pode mnou nebylo nic – jenom neprostupná tma, skrz kterou by byl dlouhej a tvrdej pád do skalnatý rokle pod ní.

Bylo na tom něco až zvláštně fascinujícího. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak moc úzká je hranice mezi životem a smrtí. Mezi chvilkou, kdy existujete a najednou jste pryč. Stačí k tomu jedno uklouznutí na vlhký skále, jedna nepromíjitelná kletba, nebo jeden jedinej krok do prázdna.

Zaslouží si vůbec vrah nějakou budoucnost? Vzal něco, co nebylo jeho – něco, co by mělo bejt svatý. Život není jenom hračka, která by se dala odhodit do krbu, když vás přestane bavit a přesto... přesto byl tak moc křehkej, že stačil jedinej paprsek zelenýho světla, aby navždy vyhasl.

Ten večer, kdy mě Voldemort donutil zabít Minervu, jsem ale zároveň něco pochopila. Nikdy mi nebyl úplně jasnej vznik viteálu, protože představa, že existuje něco, co násilně rozerve vaši duši, mi přišla naprosto neuchopitelná.

Teď už to chápu.

Ještě nikdy v životě jsem se totiž necejtila tak roztříštěná. Od tý chvíle jsem se nedokázala zbavit pocitu, že mi něco chybí. Něco důležitýho. Možná jsem si to jenom namlouvala, ale děsilo mě to. Jako kdybych už nikdy neměla bejt stejná a nejspíš to nebyl jenom pocit. Taková věc vás navždycky změní. Pokud teda zrovna nejste psychopat neschopnej soucitu a sebereflexe, jakým byl třeba Voldemort.

Jeden krok. Jenom to mě dělilo od věčnýho zapomnění. Jenže to nebylo správný. Zaplatila jsem obrovskou cenu za informace, ke kterým se nemohl dostat nikdo jinej, a musela jsem ji splatit. Jakkoliv a čímkoliv.

Ze zamyšlení mě vyrušilo hlasitý sténání, co se ozvalo jenom pár metrů ode mě. Odhodila jsem cigaretu do hlubiny pod sebou a ještě chvíli sledovala, jak se její malý světýlko ztrácí ve tmě, než jsem se otočila na svou průhlednou společnost, o který jsem doteď neměla ani zdání.

Krvavej baron na mě valil svý obrovský černý oči a u toho hlasitě naříkal. Uměl ten duch vůbec ještě něco jinýho? Tolikrát mě tímhle protivným zvukem vzbudil, když ho provozoval někde v naší společenský místnosti, že jsem měla chuť ho sprovodit ze světa. Podruhý.

„Trochu mě znepokojuješ," oznámila jsem mu a seskočila ze zábradlí zpátky na pevnou zem.

Neodpověděl. Překvapivě. Myslím, že jsem ho snad nikdy neslyšela mluvit. A přesto tam pořád stál a civěl na mě, až jsem se začínala znepokojeně ošívat. Ten jeho šílenej pohled mě vážně děsil.

Zhluboka jsem si povzdechla, přešla k němu blíž a usadila se na jednu z lavic, který jsme používali na hodinách astronomie. Tam jsem si z kapsy vytáhla další cigaretu a podpálila si ji. Už ani tahle neřest, kterou jsem okoukala od táty, mě ale nedokázala uklidnit.

„Všichni říkají, že ten tvůj hábit je od krve," promluvila jsem znova. „Je to pravda? Ty skvrny nevypadají úplně přirozeně. Udělal jsi někomu něco?"

Odpovědí mi bylo jenom další ticho.

„A ty řetězy?" kejvla jsem hlavou k jeho rukám, ve kterejch svíral těžký železný oka. Nikdy jsem ho neviděla bez nich. „Někoho jsi zabil, viď? Uvěznili tě za to?"

Dokouřila jsem cigaretu a bez jediný pauzy si zapálila další. Popravdě už se mi začínala trochu točit hlava, ale co na tom sešlo.

„Říká se to o tobě. Že jsi někoho zavraždil. Blbej pocit, co?" zamumlala jsem.

Přisedl si vedle mě na lavici, ale ani tentokrát nepromluvil. Jenom řetězy na jeho rukou zařinčely. Přísahala bych, že se mu přes tvář přehnala lítost, ačkoliv zase rychle zmizela.

„Znal jsi ji, co? Tu oběť. Chápu, jak ti muselo bejt. Proto máš ty řetězy? Nejsou zamčený, takže je nosíš dobrovolně. Je to nějakej symbol pokání? Nemusíš odpovídat, to je v pohodě. Občas bych taky nejradši jenom mlčela, i když po mě lidi chtěj, abych mluvila."

Ukazováčkem a palcem jsem si promnula oči a pokusila se tím zastavit slzy, co se mi draly do očí. Tolik jsem si přála schoulit se do něčí náruče a prostě se jenom vybrečet, jenže jsem v tom byla sama. Snapeovi na ramínku bulet fakt nemíním.

„Taky jsem někoho zabila," vypadlo ze mě. Ani nevím proč. Tak nějak jsem předpokládala, že Krvavej baron to nebude vyprávět na každým rohu. Vlastně jsem byla přesvědčená, že snad mluvit ani neumí. „Jak... jak se s tím dá srovnat? Jak se s tím dá dál žít?"

Okolím se prohnal hlasitej závan větru, kterej rezonoval v oknech o patro níž. Znělo to jako meluzína. Mohla na hradě žít kromě duchů i meluzína? Asi bych se tomu ani nedivila.

Do toho zvuku se ale ozval ještě jeden – mnohem hlubší, mnohem chraplavější. To, když baron odpověděl: „Nedá."

Pak se zvedl z lavice a s dalším záchvěvem chladnýho vzduchu zmizel.