Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Klobouk Lenky Láskorádové

Období: Po odjezdu Billa do Egypta

„Musíš mi půjčit hůlku, Georgie," nalejhala jsem na jednoho z dvojčat, když jsme se společně chystali uskutečnit mnou dlouho připravovanej plán, na kterej jsem se neuvěřitelně těšila. 

„Proč bych ti měl půjčovat hůlku?" zamračil se. „Máš snad svou!"

„Ale mě z toho budou podezírat jako první a jestli se někdo rozhodne, že ji prověří, půjdu si sednout do Azkabanu. To přece nechceš!"

„A proč si nepůjčíš tu Fredovu?" zabručel trochu nespokojeně.

„Fred má doma dceru a já taky. Musíme bejt zodpovědný rodiče. Přece bys nedopustil, aby o nás naše děti přišly!"

„Jo, zodpovědnost je tvoje druhý jméno. Toho už jsem si stihl všimnout," uchechtl se a nakonec trochu neochotně vytáhl hůlku z kapsy. „Ale buď na ni něžná, jasný? Žádný blbosti."

„To já jsem vždycky a na všechny," uculila jsem se a vykoukla zpoza rohu. Pak jsem zkontrolovala hodinky. „Měla by tady každou chvíli bejt."

„Jak se ti ji sem vůbec povedlo nalákat?" zašeptal Fred.

„Poslala jsem jí anonymní dopis, že pro ní mám pikantní historku do Denního věštce, která ji dostane na titulní stránku."

„Jo, hádám, že tomu asi odolat nedokázala, co?" uchechtl se. „Hele, hele. Myslím, že už jde!"

A měl pravdu. Ta káča Holoubková se nesla odlehlou uličkou jako nějaká pávice. Kráčela po kočičích hlavách s bradou až kamsi do nebes, jak kdyby jí to tam celý patřilo. Nejspíš vůbec nepředpokládala, že by mohlo jít o nějakou odnož, což nám rozhodně hrálo do karet.

Ani si nás nevšimla, když minula výklenek, za kterým jsme byli všichni tři napasovaný. To už jsem jí ale mířila hůlkou do zad a rozhodně neexistovala žádná morální klapka, která by mě v tu chvíli mohla zastavit. Nehledě na to, že Holoubková byla ta poslední, kdo by si vůbec nějakej morální přístup zasloužil.

„Imperio."

Zastavila se na místě.

Vykročila jsem dopředu a několikrát ji obešla, než jsem zůstala stát přímo před jejím napudrovaným obličejem. Štvala mě už jen tou svou rudou rtěnkou. A to ani nemluvím o tom, jak moc mě vytáčelo, že na mě neustále hrabala špínu všude, kde mohla. Dneska jsem jí to mínila všechno vrátit. 

„Rito," oslovila jsem ji s letmým úšklebkem. „Dnešním dnem byla tvoje kariéra v Denním věštci ukončena, ale nic se neboj, projevil o tebe zájem jinej plátek. O Jinotaji jsi určitě slyšela, že?"

„Slyšela," potvrdila mi s mírně nepřítomným pohledem. „Já pro ně ale nechci pracovat."

„Je smůla, že se tě nikdo neptá, jestli chceš nebo nechceš, holubičko, takže mě dobře poslouchej, ano? Ty teď totiž půjdeš na ten velkej plácek před Gringottovejma, tam si vyčaruješ stánek – jeho vzhled nechám čistě na tobě – a budeš mít za úkol přesvědčit lidi o existenci muchlorohých chropotálů."

„Existenci čehože?" vyvalila oči za těma svejma hranatejma brejlema.

To už jí ale Fred vrazil do náručí svazek desítek výtisků Jinotaje, až se pod jejich vahou trochu prohnula. Další pro ní měl připravený v příručním zavazadle.

„Muchlorohých chropotálů, paní Holoubková. Všechno, co potřebujete vědět, si o nich můžete přečíst tady. Doporučuju to nastudovat velmi, velmi pečlivě," vysvětlila jsem. „Dokud totiž tuhle petici," vytáhla jsem dlouhý prázdný pergamen s pár předepsanými řádky, „za jejich záchranu nepodepíše alespoň sto lidí, nesmíte svoje stanoviště opustit. Nějaký dotazy?"

„Myslím... myslím, že ne," odpověděla a nechala si pergamen položit na horu novin. „Sto podpisů za záchranu muchlorohých chropotálů. Opravdu potřebují tak moc ochraňovat?"

„No jeje, a jak," přitakal Fred, „je to kouzelnické dědictví, které nesmí být rozhodně nikdy zapomenuto! Kdyby vymřeli, možná by dokonce skončil celý svět tak, jak ho známe."

„Budete ještě potřebovat něco, co zaujme kolemjdoucí na první dobrou. Však víte, abychom vám to trochu ulehčili," připojil se do konverzace dokonce i George.

„A co je to?"

„Tadá!" vytáhl George zpoza zad lví klobouk Lenky Láskorádový, kterej občas v Bradavicích nosila na famfrpálový utkání. „Ten lev bude svolávat lidi a ušetří vám hodně práce. Tak do toho, nasaďte si ho!"

„Dobře," zamumlala Rita, na chvíli odložila všechny věci, co držela v náručí, a nasadila si ten nejbizarnější klobouk na světa přímo na hlavu. 

Vypadala jako kráva, ale za to možná spíš mohl její obličej než ten klobouk.

„Dokonalý," uculila jsem se. „Spoléháme na vás, Rito. Kdo jiný by tenhle úkol mohl zvládnout než vy? Jste legenda!"

„To já jsem!" pozvedla hrdě hlavu, mávnutím hůlky zvedla všechny věci, který jsme jí připravili a vyrazila rovnou na místo určení. 

Bylo to jednoduchý jako facka. Za takovýhle nevinný využití kletby Imperius by se snad ani nikdo nemohl zlobit, no ne? Nikomu to neublíží. Samozřejmě kromě Rity, která si ušije z ostudy kabát.

Oklepala jsem si ruce. „Tak, to by bylo. Jsem si jistá, že do Denního věštce se zejtra určitě dostane."

„Občas mě fakt děsíš," zadíval se na mě Fred. „Hele, doufám, že na nás jsi to nikdy nepoužila!"

„To nejspíš nikdy nezjistíte," odvětila jsem s úsměvem a vrátila Georgeovi jeho hůlku. Samozřejmě, že jsem to proti nim nikdy nepoužila, ale proč je nenechat chvíli v nejistotě. Třeba si aspoň příště rozmyslí pár vtípků na mou adresu. „Teď skočíme ke Kotli na panáka, a pak se půjdeme podívat, jak to Ritušce jde, co říkáte?"

A jak jsme řekli, tak jsme i udělali.

U Děravýho kotle jsme si dali dvě skleničky, než jsme vyrazili zpátky do Příčný. 

Rita už tam tou dobou stála s rozloženým stánkem, na kterým měla vyskládaný jednotlivý výtisky Jinotaje. Se lvím kloboukem, kterej neustále řval jako na lesy, a provizorním nákresem chropotála na pergamenu oslovovala kolemjdoucí a s vášní sobě vlastní se je pokoušela přesvědčit, aby podepsali děsně důležitou petici na záchranu ohroženýho druhu.

Agitovala tam takhle dobrou hodinu, než si pro ni přišli lékouzelníci od Munga, který nejspíš zavolal nějakej z kolemjdoucích. Bránila se a křičela, že odtamtud nesmí odejít, protože ještě nemá všechny podpisy. Dokonce natolik srdnatě, že jí jeden z chlápků v limetkovým plášti musel nalejt do krku lektvar na uklidnění. 

Nic mi navíc ten den neudělalo větší radost, než když se u toho mihnul jeden z reportérů Denního věštce a začal celou tuhle bizarní situaci fotit jako o život. 

Teprve potom jsem přerušila kouzlo, který ji ovládalo, a vyrazila spolu s dvojčatama zpátky do Kejklí, abychom na sebe nepřitáhli zbytečnou pozornost. Tam jsme se aspoň mohli konečně od srdce zasmát a poplácat se navzájem po zádech. 

Takhle si představuju úspěšnej den.

****

Dámy a pánové, inktober je tímto u konce. Moc jsem si ho užila, dobře jsem se pobavil a doufám, že i vy. Dostali jsme možnost Rory nahlídnout pod pokličku a podívat se na stránky její osobnosti, který jsme do tý doby ještě neměli tu čest poznat. Občas nám odhalila něco málo ze svého nitra a my už teď víme, že ta holka umí milovat úplně stejně jako nenávidět, a že i když je silná, pořád je uvnitř křehká a nejistá :)

Díky všem za to, že jste se na tuhle cestu vydali s ní ♥

A zase někdy příště!