Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

„Žer slimáky!"

Období: Brigáda v Kratochvílích, léto před šestým ročníkem

„To nebude fungovat," ozval se šepot zpoza regálu.

Zamračila jsem se, ale přitom nespustila z očí kádinku se slizem z tlustočerva, ze který jsem tekutinu přilejvala do drobnýho mosaznýho kotlíku.

„To nebude fungovat," ozvalo se znova.

Protočila jsem oči a srovnala kádinku do vodorovný polohy, aby z ní sliz přestal týct. „Co by podle tebe nemělo – no do prdele!"

V kotlíku to začalo bublat a pěnit a hladina se zvedala vejš a vejš. Sáhla jsem po hůlce, ale pak jsem si uvědomila, že mimo Bradavice nesmím kouzlit, takže to tímhle způsobem nedokážu zachránit. Za zádama se mi rozezněl smích, kterej byl tak moc upřímnej, že jsem se měla chuť se k němu přidat, jenže mě v tom bohužel bránil přetejkající kotlík, kterej najednou chrlil duhovou pěnu.

„Sakra, Frede! Netlem se a něco s tím udělej!" vyjekla jsem, když se mi pěna dostala na kalhoty a moje kapsa se najednou rozblikala. Stejně tak vychrstla na boty, kde se začaly kroutit tkaničky do rytmu neexistující muziky.

"Finite," dostal ze sebe ještě pořád smíchy kuckajcí Fred. Pěna konečně zmizela a moje oblečení se v tu samou chvíli uklidnilo a přestalo se svíjet a svítit.

„Proč to nefungovalo? Dělala jsem všechno správně!" zabručela jsem nespokojeně a automaticky si rukama oklepala bordel z kalhot.

„To joo," protáhl Fred, „jenže tohle není sliz z tlustočerva. Je to šampon."

„A proč je na tom pro Merlina nápis: Sliz z tlustočerva?!"

„Protože to tu bylo nastražený na George. Já nemůžu za to, že ses na to chytla ty," zazubil se a přešel ke mně blíž. „Co ses vůbec snažila vyrobit?"

Naklonil se zvědavě nad kotlík, kterej už ale po přilití šamponu nevypadal kdovíjak vábně. Předtím měl aspoň nějakou konzistenci, teď to byla nevalná sražená hrouda slizu. Štítila jsem se na to dokonce sáhnout. Povzdechla jsem si a mávla nad tím rukou.

„Vzpomínáš na tu Ronaldovu historku, jak sám sebe trefil tou slimáčí kletbou?"

Opřela jsem se zády o stůl a založila ruce na hrudníku. Nemělo smysl se na Freda zlobit. Tyhle věci si tu prováděly pořád, už jsem si za těch pár tejdnů vcelku zvykla, že si člověk musel dávat pozor na každej svůj krok.

„Jo," uchechtl se, „Harry ji umí dokonale vykládat."

„Představ si, že za tebe tohle kouzlo provede nenápadná kapka lektvaru v něčí dýňový šťávě. Nikdo ti nedokáže, žes to byl ty," uculila jsem se. „Tak ráda bych to podstrčila Fleur. Jen si to představ – Bille, milášku, mě asi není dobrše. Zapísskej mi na sstýblo trrávy, aby sse mi udělalo líp!"

„Jestli Fleur jednou za podivných okolností umře, nejspíš budu vědět, na koho ukázat prstem," poznamenal s pobaveným úsměvem. „Každopádně je to ale skvělý nápad! Myslím, že něco takovýho by se na našich pultech vyjímalo. Přesně jsem věděl, že si sem bereme mladistvý talent," zakřenil se a drcnul do mě ramenem. „Chceš s tím pomoct, Blacková? Budu ti tu rád asistovat."

„Je to koneckonců vaše dílna. Můžeš cokoliv chceš," uchechtla jsem se a byla za to odměněna jeho dalším širokým úsměvem.

Strávili jsme tam spolu celej večer, většinu noci a nad ránem to zabalili na rozkládací pohovce, co tam byla právě pro podobný případy. Naštěstí byla dost velká pro nás oba, takže jsme se tam bez problémů poskládali, ačkoliv Fred se na mě beztak ze spaní lepil jako Superlepidlo bratří Weasleyových, který jsme před čtrnácti dny testovaly. (Neville si kvůli němu tři dny nemohl odlepit prsty od květináče s kaktusem)

Mě to ale nijak nevadilo, asi mu byla zima. Tady ve sklepě se vlastně nebylo čemu divit. Na druhou stranu mi jako omluvu ráno udělal parádní snídani rovnou na gauč, takže jsem mu to tisknutí se ke mně mile ráda odpustila.

„Páni, voní to tak skvěle," vrhla jsem se na ni nadšeně a zakousla se do čerstvě opečenýho toastu, kterej mi hlasitě křupnul mezi zubama. „Seš snídaňovej kouzelník. Tebe si jednou pořídím domů," zasmála jsem se a nabrala si na vidličku porci míchanejch vajíček.

„Jsem rád, že ti chutná," zazubil se a sebral mi z talíře jedno rajče, do kterýho se hned pustil. „No, jelikož se nám včera podařilo dodělat ten tvůj ďábelský vynález, co kdybychom ho dneska zašli oslavit? Zajdeme se večer někam najíst, co říkáš?"

„Jasně, proč ne," odpověděla jsem s plnou pusou. „George vezmem taky?"

„No, já myslel, že vyrazíme jen ve dvou."

„Máš recht, George se na tom nepodílel, přece s náma nebude slavit!" V rekordním čase jsem spořádala celou snídani a s námahou se vyškrábala na nohy. „Byla výborná, Freddie. Já ještě skočím k Floreanovi a donesu Billymu do práce něco na zub, než mi začne šichta. Tak večer, hm?"

„Jasně, večer. Vyzvednu tě nahoře v bytě," usmál se.

„Hlavně žádnej nóbl podnik, jasný? Nemám na to hadry," zasmála jsem, líbla ho přátelsky na tvář a vyběhla po schodech nahoru rovnou do skladu.

Tam jsem narazila na George, kterej právě překládal zboží z krabic do regálů. Očividně přišla nová zásoba přísad do lektvarů. Otočil na mě hlavu a hodil mi přímo do náruče jeden z balíčků.

„Buď trochu užitečná a pomoz mi to tady vyrovnat. Lítáš tady jak splašený hrabák."

„Já ale chtěla jít ještě za Billym. Můžu to udělat odpoledne? Budu mít po směně tak hodinku, než se budu muset jít převlíct na véču."

„Na véču jo?" povytáhl obočí a škádlivě si do mě rejpnul: „Kdopak tě utáhl na rande, co?"

„Ty seš taky rande prosimtě. Jdu jen s Fredem," osvětlila jsem mu situaci a pomohla mu v rychlosti vyskládat aspoň nějaký přísady tam, kam potřeboval.

„Jen s Fredem," zopakoval po mě. „On tě pozval?"

„Jo," přitakala jsem a nakonec na něj zvedla pohled. Významně se na mě díval, ale já absolutně netušila proč. „Co tak koukáš? Je na tom snad něco divnýho?"

„Nevím, co myslíš ty?" 

Zhluboka si povzdechl a odložil do regálu další kádinku s tmavou tekutinou uvnitř.

„Myslím, že se chováš divně, Georgi," zavrtěla jsem pobaveně hlavou. „Možná by to chtělo pár doušků Eufórie. Myslím, že jsem jich viděla pár těsně před projitím. Dej si."

„Ty bys zase potřebovala něco, co by ti zkrátilo vedení. Zkusím něco vyrobit. A teď padej. Za dvacet minut tě chci vidět za kasou."

Položil mi ruku mezi lopatky a postrčil mě směrem k východu. Nechápavě jsem se na něj otočila, ale nakonec jsem jenom vála rukou a pustila ty jeho řeči z hlavy. Nejspíš se jenom blbě vyspal.

Mě teď čekala pravidelná dávka cukru od Floreana. Ta vždycky uměla člověku rozjasnit den.