Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Černé jezero

Období: Šestý ročník Aurořina studia, pět měsíců před bitvou o Bradavice

Zmijozel byla kolej, za kterou jsem se nikdy v životě nestyděla. Stříbrnou a zelenou jsem nosila hrdě, všem na očích, i když v mým okolí existovali lidi, kterejm to nebylo dvakrát po chuti. Obzvlášť Nebelvírský s tím dokázali bejt fakt otravný. Jako kdyby nás snad kolej k něčemu předurčovala. Taková blbost.

A přesto byla na Zmijozelu jedna věc, která mě nikdy nepřestala znepokojovat – byly to naše koleje. Prosklená společenská místnost s výhledem do hlubin Černýho jezera.

Občas se stávalo, že jste si jen tak seděli na židli a za oknem se najednou mihla ta proklatá oliheň. Měla jsem z toho jezera hrůzu. Všechna ta spousta vody, která mohla skrejvat naprosto cokoliv, mě vždycky neskutečně děsila. Nikdy jsem nepatřila k těm zmijozelskejm, co sedávali na širokejch parapetech a poulili oči do kalnýho okolí, propátrávali pohledem změti chaluh nebo mluvili o tom, jak úžasnej výhled to je.

To určitě. Měli byste zkusit bejt přivázaný na jeho dně, blbečci.

Sice si z toho zážitku vůbec nic nepamatuju, ale i tak z něj občas mívám noční můry. Pitomej turnaj Tří kouzelníků. Taky si mohli jako Harryho návnadu vybrat někoho jinýho.

Jedinou výjimkou, kdy jsem dokázala bejt k jezeru shovívavá, byly večerní alkoholický dýchánky, co se tu občas pořádaly. Během těch jsem pravidelně stávala přes obrovskou prosklenou stěnou a sledovala jeho hlubiny. Temný, nebezpečný a hlavně nekonečný.

Dost mi připomínaly momentální situaci celý Británie.

I Voldemort číhal někde ve stínech. Možná byl dokonce mnohem blíž, než jsme mysleli, ale nikdo to nevěděl jistě. Klidně se mohl zejtra objevit na prahu Bradavic a my bychom na to nebyli připravený. Myslím, že přesně toho využíval – lidskýho strachu a nejistoty. A dařilo se mu to.

„Měla by sis dát trochu do nosu," ozvala se vedle mě Astorie. Oči měla trochu skelný, na rtech širokej úsměv a v ruce svírala za hrdlo lahev ohnivý whiskey, kterou mi nadšeně nabízela. „Už netruchli pro toho zrzavýho vandráka. Tak si vzal tu protivnou vílu no, dobře mu tak. Stejně by nebyl matroš pro vztah. Měl moc malý nohy!"

Nechápavě jsem se na ni obrátila. „Pominu fakt, že tu netruchlím, a radši se rovnou zeptám – jak sakra podle nohou poznáš vhodnej materiál na vztah?!"

„Nikdy jsi neslyšela o tom, že podle velikosti nohou poznáš, jak moc je chlap-"

„Tori!" přerušila jsem ji dřív, než to stihla dopovědět. „Sice nemám s čím porovnávat, ale jsem si jistá, že Billy v tomhle ohledu nemá nedostatky. Dneska se každopádně odmítám bavit o jeho penisu. Vlastně o jakýmkoliv penisu. Radši mi dej napít."

Bez řečí jsem si od ní převzala lahev a zhluboka si přihnula. Příjemný teplo se mi začalo okamžitě rozlejvat od žaludku, skrz celý tělo až do konečků prstů. Ohnivá whiskey byla vlastně taky takový malý kouzlo, který člověku pomáhalo zapomenout na starosti za zdma hradu.

Nejspíš nemělo smysl bát se války. Stejně se mi nevyhne.

Tak jsem si dovolila jeden večer bezstarostnosti se svou nejlepší kamarádkou. Vysedávaly jsme na polštářích v širokým výklenku, popíjely z lahve a sledovaly hloubky Černýho jezera. Většina zvířat nás nebrala jako hrozbu, takže proplouvala přímo kolem nás. Některý z nich se dokonce zastavily a zvědavě si nás prohlížely. Jednou za čas připlaval dokonce i ďasovec, co se na nás začal pitvořit.

„Páni, Tori. Všimla sis tý podoby? Tváří se skoro přesně jako brácha, když ráno vstane," zasmála jsem se a zaklepala na sklo, načež ďasovec trochu rozzlobeně zakroužil kolem.

„Počkej!" spolu s důležitým poklepáváním do rtu přimhouřila oči, aby si mohla zvíře dobře prohlídnout. „Páni, skoro bych si je spletla," odvětila se smíchem a přihnula si z lahve, aby si nakonec opřela hlavu o chladný sklo. „Máš o nich vůbec nějaký zprávy?"

„Vlastně jo," kejvla jsem. „Tenhle tejden od něj přišel jeden dopis. Nemůžou to dělat často, aby na sebe neupozornili, ale... asi jsou v rámci možností v pohodě. A úplně jsem na to zapomněla, ale měla jsem, cituji: 'pozdravovat tu svou nafoukanou kámošku.' Blbec," uchechtla jsem se. „Musí nás rozčilovat i na dálku."

„Co od tvýho bratra taky čekat jinýho," pokrčila rameny a zakryla úsměv dalším loknutím z lahve.

„Nemám strach," mávla jsem bezstarostně rukou. Měla jsem ho, i když jsem se ho pokoušela ze všech sil skrejvat, aby se mě náhodou nikdo nepokoušel utěšovat. To bych fakt nedala. „On je něco jako šváb, přežije všechno."

Převzala jsem si od ní lahev a pohodlnějc se opřela. „A teď mi pověz – všimla sis v poslední době, co vyrostlo z Denise Creeveyho? Svatá Morgano, myslela jsem, že mě trefí, když přijel po prázdninách. To strniště mu sluší, nemyslíš?"

„Je to Nebelvír," zabručela nespokojeně a chvíli to vypadalo, že už nic dalšího neřekne. Pak ale ve vzduchu rukama naznačila křivky mužskýho a prohlásila: „Takže by si musel sundat hábit, kravatu, nejspíš i kalhoty. Chápeš, aby nebyly vidět nikde ty barvy. No a pak by si se mnou mohl dělat, co by chtěl."

Obě jsme vyprskly smíchy zároveň. Já měla ještě v puse lok whiskey, takže jsem Astorii trochu neplánovaně poplivala. Naštěstí jí to bylo jedno, protože se ještě pořád chechtala.

V tu chvíli jsem byla vážně šťastná. 

Protože nehledě na to, jak pro nás válka dopadne, tyhle momenty nás budou hřát po nocích a budou nás nutit bojovat dál, i když už nebudeme moct. To díky nim se zase zvedneme a budeme čelit vlastnímu strachu. Znova a znova.

To díky nim zůstaneme nesmrtelný. 

○○○○

Zastavme se tu na chvíli a všimněme si, jak moc se Rory potatila v otázce mezilidských vztahů – protože nevšimnout si, že pro Astorii už možná není Harry tak úplně jenom pitomej brácha její kámošky, to chce úplně jiný level všímavosti. A její neobyčejná všímavost se nejspíš projeví i v další části :D