Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Ford Anglia

Období: Asi rok a půl od konce války

Milovala jsem východy slunce. Připomínaly mi, že i ten nejhorší den jednou skončí a nakonec uvolní místo novýmu, kterej dostane šanci stát se lepším.

Ráda jsem si kvůli tomu pohledu i přivstala, ačkoliv pro tentokrát jsem musela spánek oželet úplně. Celou noc jsme totiž s Billym pracovali na novým projektu, kterej měl začlenit vlkodlaky do nekouzelnickejch společností. Naše naděje se v tomhle ohledu upíraly ke Gringottovejm. Kdyby se nám něco takovýho podařilo, mohli jsme tím změnit klidně celej svět. Dát všem vlkodlakům na planetě šanci na plnohodnotnou budoucnost. Nebo alespoň těm, co o to budou stát.

Vlastně s tím nápadem přišel sám Billy. Překvapilo mě to, ale rozhodně jsem neměla v plánu mu říct ne. Šlo o dost velkou příležitost, která se neodmítala. Možnost trávit s nim trochu času už byla jenom třešničkou na dortu. Zároveň jsem ale vybrala pro naše schůzky neutrální území, kterým bylo Doupě. Nemohla jsem ho pozvat k sobě do bytu. Prostě nemohla.

Pro Merlina, na co to zase myslíš, Rory?! Přestaň! Minulost nech minulosti.

Zatřásla jsem hlavou, abych tyhle představy zahnala a znova se zadívala do narůžovělýho slunce. V rukou jsem sevřela hrnek s horkou čokoládou a spokojeně z něj ucucla. Tělem se mi okamžitě rozlilo příjemný teplo, který mě donutilo zavřít oči a vykouzlit na tváři upřímnej úsměv. Neexistoval lepší lék na duši než čokoláda. To byla jedna z věcí, co mě naučil strejda Remus a rozhodně měl pravdu.

Z rozjímání mě vyrušil až zvláštní šramot a skřípění, který mě donutilo ohlídnout se přes rameno a najít jeho původce. Vycházelo z otevřený garáže, která stála hned vedle Doupěte. I na tu dálku jsem jasně poznávala Billyho, kterej se rukama opíral o kapotu starýho a dost zrezlýho auta.

Vzpomínám si, že jsme si v něm jako malí rádi hráli. Nejsem si jistá, jestli bylo vůbec někdy pojízdný, ale to nám nikdy nevadilo. Dokonce i slepice si ho dost oblíbily a rády do něj kladly vejce, takže vlastně skvěle doplňovalo místní vesnickej kolorit.

Ještě jednou jsem se napila a nakonec pomalým krokem vyrazila rovnou ke garáži. Zastavila jsem se v uctivý vzdálenosti a chvíli Billyho jenom mlčky sledovala.

Oranžová záře vycházejícího slunce podtrhovala oheň jeho vlasů, staženejch do vysokýho culíku, a odrážela se přitom i od stříbrnejch naušnic a tenkýho řetězu, přichycenýho na tmavejch, roztrhanejch džínách. Hluboká vráska mezi obočím mi prozradila, že nad něčím usilovně přemejšlel, stejně jako dlaň, kterou si promnul několikadenní strniště. Soustředěně si prohlížel prasklinu na čelním skle, načež si vyhrnul rukávy kostkovaný košile až po lokty, čímž mi odhalil pohled na hieroglyfy, vytetovaný po celý dýlce pravýho předloktí.

Nikdy mi neřekl, co vlastně ve skutečnosti znamenaj. Pokaždý, když jsem se zeptala, totiž přišel s úplně jinou historkou. Už nějakou dobu jsem ho proto podezírala, že se nechal potetovat opilej a ani on sám neví, co tam stojí. Ale ať to bylo jak chtělo, ta kérka mu sekla. Vždycky vypadal přesně jako ten typ rebela, se kterým vás rodiče odmítnout pustit na rande, abyste náhodou po jeho boku moc nezdivočeli. Jenže já moc dobře věděla, že tenhle rebel měl srdce na pravým místě a hlavu tak trochu v oblacích. Patřil do mýho života stejně, jako patřily hvězdy na nebe. Ve chvíli, kdy by zmizely, by svět nejspíš došel svýho konce.

Poznal, že stojím za ním, ještě dřív, než jsem vůbec něco řekla.

Původně jsem mluvit ani neměla v plánu. Chtěla jsem ho prostě jenom mlčky pozorovat a užívat si ranního ticha, rušenýho jenom štěbetáním ptáků. Co víc jsem potřebovala ke štěstí.

„To auto si kdysi pořídil táta," promluvil tiše. „Bylo mi tehdy asi osm. Vždycky miloval mudlovský věci. Dokázal se v nich vrtat hodiny a hodiny. Rozebral je, prozkoumal a zase složil. Občas je dokonce očaroval. Máma mu vždycky hrozně nadávala. Tvrdila, že ho kvůli tomu jednou vyhodí z práce. Dělal na oboru zneužívání mudlovských věcí, víš?"

„Vím," pousmála jsem se a odložila poloprázdnej hrnek na poličku, abych mohla na zašlej modrej lak položit konečky prstů a přejet s nima po celý dýlce auta. „Máma s tátou o něm často vypráví. Všichni ho moc milovali."

„Jo. Troufám si tvrdit, že snad ani neměl nepřátele. Vždycky to byl snílek se srdcem na dlani. Víš, co mi tvrdil? Že tohle auto jednou rozebere a očaruje, aby dokázalo lítat." Tiše se uchechtl. „Pořád měl hlavu v oblacích. Umíš si to vůbec představit?"

Obrátila jsem na něj pohled a na chvíli se dočista ztratila ve vlastních představách. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, myšlenky mi vedle něj vždycky mířily směrem, kterej jsem si pravidelně zakazovala. Nevím, jestli za to mohla hloubka jeho hlasu, jizva nad koutkem úst nebo ty pihy na tvářích, ale byla jsem v něm naprosto ztracená.

„Umím si to představit," promluvila jsem nakonec, když jsem konečně donutila vlastní mozek spolupracovat. „Myslím, že bychom to měli zkusit. Určitě by mu to udělalo radost."

Zvedl na mě hlavu s viditelným překvapením v očích. Nejspíš se snažil zjistit, jestli si z něj střílím nebo ne, ale já to tentokrát myslela smrtelně vážně. Byla jsem přesvědčená, že je to skvělej nápad. Jak vzdát někomu hold líp, než splněním jeho dávnejch snů?

„Ty myslíš... myslíš, že bychom to zvládli?"

„Jsem si tím jistá, Billy," usmála jsem se a přešla až k němu. Tam jsem se hýžděma opřela o kapotu a dlaň lehce položila na tu jeho. „Tak co říkáš? Můj táta tě toho v garáži dost naučil, byla by škoda to nevyužít. A až bude hotový, vezmeš svou mámu na dlouhou projížďku ke hvězdám. Aspoň na chvíli mu budete blíž."

Lehce pohnul prsty na rukou. Přesně tak, aby mezi ně zapadly ty moje a on je mohl jemně stisknout. Tělem mi projelo příjemný zachvění a dech se mi krátce zadrhl, jako po skoku do ledový vody.

„Děkuju," šeptl.

Palcem druhý ruky mi přitom přejel přes tvář. Ten dotek byl tak jemnej, že jsem ho sotva cejtila, ale přitom se mnou neuvěřitelně zamával. Zase mi bylo šestnáct a toužila jsem jenom celej zbytek dne propátrávat mořskou hlubinu jeho dokonalejch očí. To a nic víc.

„Za co?" zeptala jsem se, přičemž mi hlas až nezvykle zakolísal. Nikdy mě nikdo nedokázal rozhodit tak jako on.

„Za to, že jsi přesně taková, jaká jsi," pousmál se a odhrnul mi jeden z pramenů vlasů za ucho, kde se zastavil, aby mi mohl prsty sjet zpátky po linii čelisti až na bradu, kterou jemným tlakem nadzvedl.

„Tak to není zase taková výhra," zasmála jsem se trochu nervózně. „Většina by mě měla radši úplně jinou."

„Já ne. Žádná totiž nikdy nebude jako ty, Fialko. Jsi jedinečná."

Pak se sklonil níž a otřel se svými rty o ty moje. Jenom jemně, jakoby omylem. Nejspíš mi dával možnost odtáhnout se, což byla ta největší hloupost na světě. Nikdy bych nic takovýho nedokázala.

On byl moje všechno. Moje štěstí i zkáza. Moje posedlost. Mý srdce bušilo v rytmu toho jeho už od dětství a myslím, že ať budu dělat cokoliv, ať se třeba přestěhuju na druhej konec světa, stejně nikdy nepřestane. Mohla jsem s tím bojovat jakkoliv, ale vesmír mě stejně vždycky přivedl zase sem. K němu.

A nejspíš to tak zkrátka mělo bejt.

Tím jsem se utěšovala, když jsem zvedla ruce, jemně je ovinula kolem jeho krku a znova ho pustila nejen do svých úst, ale i do svýho srdce.

Přesně tam, kam patřil.