Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Ollivander

Období: Těsně po Voldemortově návratu

Stála jsem netečně u prodejního pultu v zaprášeným Ollivanderově krámku a bezduše sledovala hůlky, který mi skládal přímo před nos.

„Pokud si dobře vzpomínám, slečno Blacková," mumlal si prodejce spíš sám sobě pod vousy a přebíral jednu krabičku po druhý, „vaše první hůlka byla z ořechového dřeva s blánou z dračího srdce uvnitř. Dvanáct a čtvrt palce, poměrně nepoddajná. Divoká, vynikající na souboje."

„Hm-m," odvětila jsem hluše.

Nechtěla jsem novou hůlku. Nechtěla jsem bejt v Příčný ulic. Nechtěla jsem bejt vůbec nikde.

Zvedla jsem oči na hnusný smradlavý regály plný tmavejch krabiček, na který nejspíš desítky let nikdo nesáhl. Uvažovala jsem, jestli by mě zabilo, kdyby na mě jedna z těch polic spadla, a jestli by se mi potom ulevilo nebo vůbec ne.

Za posledních čtrnáct dní jsem spala sotva pár hodin. Pokaždý jsem se po pár minutách probudila se sevřeným hrudníkem a pocitem, že se prostě nemůžu nadechnout. Pořád jsem slyšela, jak pod Ianem povolil ten kámen a viděla, jak mi zmizel přímo před očima. Bylo to jako ohraná páska, která se ve smyčce přehrávala pořád a pořád dokola.

Bylo mi naprosto ukradený, že nemám žádnou pitomou hůlku, chtěla jsem jenom mít Adriana zpátky. Nic víc. A přesto to bylo něco, co jsem prostě nemohla dostat. Už nikdy.

„Vyzkoušejte tuto," podal mi jednu z kratších hůlek, „tisová, s žíní z jednorožce."

Vzala jsem si ji do ruky a necejtila vůbec nic, jenže to nebylo žádný překvapení. Poslední dny jsem byla tak moc otupělá, že bych nic necejtila možná ani tehdy, kdyby mi ji vrazil přímo do oka.

„Očividně ne," odvětil s úsměvem a zase mi ji vzal, aby ji vzápětí nahradil další a další. Žádná z nich se ale nezdála bejt ta pravá. Jaký překvápko. „To je zajímavé. Moc zajímavé."

Máma trpělivě postávala opodál a čekala, až se mě nějaký hůlce zželí a konečně si mě vybere. Nedala najevo ani trochu netrpělivosti, což jí fakt šlechtilo. Já už bych nejspíš vybuchla vztekem.

„Co je podle vás tak strašně fascinující?" ušklíbla jsem se podrážděně.

„Skoro to vypadá, jako kdybyste o žádnou hůlku nestála. Víte, ony to poznají."

„Takže svým přístupem urážím jejich útlocitnou povahu? To mě ták moc mrzí. Promiňte, hůlky."

Ollivander se opřel svýma seschlýma rukama o pult a zadíval se na mě mírně zakalenýma očima. Uvažovala jsem, jestli vůbec ještě něco vidí. Nejspíš by si s tím měl zajít k Mungovi.

„Co přesně od své hůlky očekáváte, slečno?"

„Co očekávám?" zarazila jsem se a chvíli nad tím seriózně přemejšlela, než se mi do mysli vkradla vzpomínka na Ianův pohřeb, na kterej skoro nikdo nepřišel. Rychle jsem zamrkala, abych tu představu, spolu se slzama, vyhnala z očí. „Umí některá z nich oživit mrtvý? Hádám, že ne. Takže by se dalo říct, že mám možná přehnaný očekávání, pane Ollivandere. Co teď s tím, hm?"

Bylo to kousavý, bylo to útočný a já doufala, že mě prostě pošle pryč z obchodu, a já už nebudu muset dál absolvovat tuhle šaškárnu. Spletla jsem se. Místo toho zašel až dozadu do krámu, kde neměl hůlky umístěný v pouzdrech, ale ve stojanech. Každá z nich byla opatřená drobnou visačkou a všechny vypadaly tak nějak ošuntěle, jako kdyby už byly někdy použitý.

Dlouho si je mlčky prohlížel a očividně přemejšlel, kterou z nich vybrat, než mi jednu z nich donesl a opatrně mi ji vložil do rukou.

Nic se nestalo. Chtěla jsem mu hůlku zase vrátit, ale něco moji ruku zastavilo. Necejtila jsem žádný teplo ani jiskry, jako při výběru svý první hůlky, o kterou jsem přišla na tom hřbitově. Byl to jenom pocit sounáležitosti a pochopení, kterej se mi zaryl hluboko pod kůži a já o něj rozhodně nechtěla přijít.

Ollivander se spokojeně usmál. „Myslel jsem si to," poznamenal. „Máte společnou minulost, vy i ona. Obě jste přišly o někoho moc důležitého. Mohly byste si navzájem pomoct."

Zaváhala jsem, ale nakonec jsem jenom mlčky kejvla. Sice jsem žádnou hůlku nechtěla, ale do Bradavic jsem ji stejně potřebovala. Když už jsem nějakou mít musela, proč ne zrovna tuhle? Vypadalo to, že si budeme v rámci možností rozumět.

Máma mi položila ruku na rameno a jemně ho stiskla.

Zaklonila jsem hlavu a letmo se na ni pousmála. Ač jsem byla od toho večera na hřbitově na všechny nepříjemná, ona byla jedinou výjimkou. Jestli totiž někdo chápal, čím jsem si právě procházela, byla to ona. Byla mi důkazem, že překonat se dá všechno. I ztráta vlastního srdce.

„To je v pořádku," mávl Ollivander rukou, když se mu pokusila vnutit galeony. „Vždycky jsem rád, když se někdo ujme staré hůlky. Stává se to jenom vzácně."

„Dobře. Děkujeme, pane Ollivandere," usmála se máma, vzala mě opatrně kolem ramen a společně jsme vyšly zpátky na Příčnou ulici. „Určitě se nakonec sžijete a bude ti dobře sloužit. Zajímalo by mě, čí byla."

„Jo," zamumlala jsem a stiskla v ruce štítek, kterej byl původně k hůlce připevněnej.

Stálo na něm: Roku 1981 nalezena v sutinách Londýnského domu. Původní majitel: Arthur Weasley.

S bolestnou myšlenkou na to, že jsem před čtrnácti dny zachránila jeho syna a zaplatila za to Adrianovým životem, jsem ten kousek pergamenu ukryla hluboko do kapsy hábitu a zašeptala: „Mě taky, mami. Mě taky."