Abducted [Z.M.]

pregnancy control

Beatrice's point of view
,,Nech lidi odejít, pokud se vrátí, tak k tobě patří. Pokud ovšem ne, tak k tobě nikdy nepatřili." Alexina rádoby konějšivá slova mi již týden zněla v hlavě jako otravná ozvěna. Od té doby, co se uspořádala ta oslava, na které mi Zayn řekl ta ošklivá slova, jenž zlomila mé srdce na milion kousků, uběhl již týden. Byl to zatraceně dlouhý týden.

Po Zaynových slovech jsem zde - ve vile nechtěla zůstávat, ale zárověň jsem nechtěla opouštět své sourozence. Nemohla jsem se sbalit i s dvojčaty a společně se vrátit do bytu They. Její byt byl příliš malý pro čtyři osoby.

A navíc, dvojčata by odsud nechtěla pryč. Dvojčata si to zde oblíbila a především kluky, kteří jim jejich náklonnost opláceli. Jedinou možností, jak dvojčata dostat z této vily, bylo je odvléct násilím, což jsem nechtěla - dvojčata by mi to v životě neodpustila. Proto jsem se rozhodla, že tu nakonec zůstanu. Kluci, především Harry, mou přítomnost rádi uvítali.

Thea se zachovala trochu drze - neptala se na názory kluků a zůstala zde se mnou. Argumentovala slovy, že ji potřebuju, což vlastně ani nelhala. Ten měsíc, po tom výbuchu, mi pomáhala v mých nejhorších chvílích. Měla jsem k ní opravdu silné, citové pouto. Tudíž ano - svým způsobem jsem ji potřebovala.

Po Zaynově odmítnutí jsem si uvědomila jeden důležitý fakt. Mé city - má náklonnost k němu. Byla jsem natolik zdrcená jeho odmítnutím, protože jej miluju. Nikdy v životě jsem se necítila hůře. I neopětovaná láska mého nejlepšího přítele Davida bolela méně, než neopětovaná láska Zayna.

Zayn se ve vile neukázal ani jednou za tento týden, díky čemuž jsem se cítila ještě hůře. Vyložila jsem si jeho nepřítomnost tak, že mě nechce již nikdy vidět a proto se rozhodl raději se mi vyhýbat. Všichni se mě snažili povzbudit, že se Zayn brzo vrátí - pouze potřebuje čas, aby mohl vstřebat mé těhotenství. Nevěřila jsem ji. Nevěřila jsem, že se Zayn vrátí. Přece jen - za těch několik týdnů jsem již stihla poznat, jaký Zayn skutečně je.

Celý týden jsem se přetvařovala, že jsem v naprostém pořádku a mám se skvěle - hrála jsem si s dvojčaty, se všemi komunikovala, jakoby se nic nestalo, obdarovávala všechny svými úsměvy a po nocích jsem plakala, přičemž jsem své hlasité vzlyky tlumila polštářem. I přes mé herecké výkony Thea a Harry poznali, jak se doopravdy cítím - že skutečně nejsem tak šťastná, jak se tvářím.

,,Beo?" ozve se chraplavý hlas za dveřmi pokoje a následně tiché zaklepání, navracejíc mě zpět do reality. Nacházím se v pokoji, ve kterém jsem se před týdnem připravovala na onu oslavu - nyní pokoj pravděpodobně patří mně. Jedná se o obyčejný pokoj, který má k dispozici svou vlastní koupelnu. Takových pokojů se zde nachází více pro případné ,,vzácné návštěvy". Tento pokoj se nachází hned naproti dětskému pokojíčku, patříc dvojčatům, tudíž mám dvojčata víceméně pod dohledem.

Dříve, než stačím pronést; ,,Dále.", se dotyčná osoba za dveřmi pokoje pozve dovnitř sama. ,,Co je?" zabručím, jakmile spatřím Harryho, který rovnou zamíří k oknu, načež roztáhne zatažené závěsy. Do pokoje ihned pronikne trocha světla, což mě donutí nespokojeně zavrčet a mou hlavu schovat pod polštář. Sice je již odpoledne a probudila jsem se před pár hodinami, ale denní světlo jsem vidět nepotřebovala.

,,Vůbec si nebyla na snídani a od rána si nevylezla z pokoje. Proč?" zeptá se Harry. ,,Nevím." zamumlu vyhýbavě. ,,Je ti špatně? Zvracelas'? Bolí tě něco?" zeptá se starostlivě - jeho hlas každým slovem slyším zřetelněji, což znamená, že se Harry přibližuje blíže ke mně.

,,Ne, ne a ne." odpovím krapet nevrle. Nemám motivaci k tomu, abych vylezla z postele, natož z pokoje, a na jídlo nemám žádné pomyšlení. Nejraději bych celý den proležela v posteli a mazlila se s někým. Abych byla přesnější - nejraději bych celý den proležela v posteli a mazlila se se Zaynem. I přesto, že mě Zayn drsně odmítl, můj zájem o něj nezmizel.