Abducted [Z.M.]

my birthday

Beatrice's point of view
S tichým povzdechem se přetočím na svůj druhý bok. Neustále přemýšlím nad včerejším dnem. Včerejšek byl jedním slovem - katastrofální.

Alex měla takové štěstí a vyhnula se té katastrofě, protože jí Harry včera odpoledne odvezl domů. A čirou náhodou se vrátil až večer. Hádka Harryho a Zayna, která začala včera ráno v kuchyni, pokračovala večer v obýváku. Tentokrát hádka nevznikla kvůli bránění Alex, ale kvůli Zoe - Harry bránil její pamatáku. Harrymu se totiž nelíbilo, že Zayn využívá Zoe proti Harrymu, když je Zoe po smrti.

U jejich hádky jsem byla přítomna pouze já, bohužel. Seděla jsem na sedačce v obýváku, sledujíc náhodný pořad v televizi, zatímco Zayn pár metrů ode mě hledal nějaký předmět, který náhle zoufale potřeboval, když v tom přišel Harry do obýváku. Během okamžiku se strhla šílená hádka. Samozřejmě tu hádku započal Zayn, protože musel opět pronést nějakou svou stupidní poznámku.

Jejich hysterický křik se nedal poslouchat. Byla jsem jedině ráda, že dvojčata byla pryč - Liam si je vzal na starost a jel s nimi ke své přítelkyni Maye. Neměla jsem absolutně nic proti. Aspoň si Liam a Maya vyzkouší roli rodičů.

Zaynův a Harryho křik se odrážel od stěn obýváku dlouhou čtvrt hodinu. Pomalu, ale jistě, mě z jejich křiku začínala bolet hlava. Netrvalo dlouho a můj pohár trpělivosti přetekl. Seřvala jsem je jako dva malé kluky, ať jsou již zticha, protože se jejich hysterický křik nedá poslouchat.

Zásah do mého srdce byla Harryho slova. Naštvaně pronesl, že mu nějaká kráva, čímž označil mě, nemá, co poroučet. Harryho nadávka mířená na mou maličkost mě zabolela více, než Zaynovy nadávky. Přece jen na Zaynovy nadávky jsem již zvyklá.

Díky Harryho ošklivým slovům se strhla ještě hlasitější hádka. Zayn kupodivu bránil mou čest, což mě nesmírně hřálo u srdce. Nebýt Louise, který sešel dolů do obýváku a následně nás všechny seřval, abychom byli zticha a chovali se normálně, tak by hádka nejspíše pokračovala do dnešního dne.

Jakmile se obývákem rozprostilo ticho, beze slov jsem utekla nahoru do svého pokoje, načež jsem za sebou zamkla dveře pokoje. Zalehla jsem do své postele - mé břicho bylo přitisknuté na měkkou peřinu, má tvář zabořená v polštáři, zatímco se mé tělo otřásalo pod náporem pláče.

Harryho slova mě velmi mrzela. Chápu, že jej ovládal vztek, ale mohl si svá slova odpustit. Já jej během hádky také neurazila. Ani poté, co mě urazil, jsem jej neurazila. Od té doby, kdy jsem se zavřela ve svém pokoji, se neozvalo na dveře pokoje ani pitomé zaťukání. Tudíž mé naivní myšlenky; že se Harry přijde omluvit, se rychle vypařily jako pára nad hrncem. Nakonec jsem usnula vyčerpáním z pláče až kolem jedné hodiny ráno.

Druhý den, tedy dnes, jsem se probudila kolem jedenácté hodiny dopoledne. Trvalo několik dlouhých minut, než jsem se donutila k jakémukoli pohybu. Donutila jsem své tělo vstát z postele a zamířit do koupelny, ve které jsem se zdržela rychlou sprchou, vyčištěním zubů a vyfénováním mých vlasů. Více času jsem v koupelně nestrávila - vrátila jsem se zpět do svého pokoje, načež jsem opět zalehla do postele. Od té doby nedělám nic jiného, než že ležím ve své posteli. A to je již kolem třetí hodiny odpoledne.

Celý den jsem nejedla žádné jídlo, ani nepila žádné pití. Místo toho, abych vylezla ze svého pokoje a postarala se o sebe, tak jsem v něm raději zamčená. Nemám na nic chuť, ani náladu.

Nejhorší na tom všem je, že dnešek měl být můj den. Dnes bych měla slavit své narozeniny - dnešním dnem mi je osmnáct let. Místo toho, abych slavila své osmnácté narozeniny se svými přáteli a rodinou, pila alkohol a užívala si oslavu, jsem zavřená v pokoji - ve velké vile, která patří členovi mafie. Život je tak nespravedlivý.