Vesmír velkých dálek

IV. WYATT

Čekám na půlnoc. Vždycky to byla nedělní půlnoc, takže dává smysl, že nevstanu třeba v jedenáct. Jedenáct patnáct. Jedenáct sedmnáct. Jedenáct dvacet osm. Jedenáct čtyřicet jedna. Jedenáct čtyřicet devět... Myslím, že se chápeme, ne?

Přesto už ale vylezu z postele, obleču si modrobílou mikinu NASA, dvě minuty mi zabere výběr bot a nakonec nějakou dobu cvrnkám do tužky, která se pokaždé vrátí, protože leží na sešitě, který je trochu nakřivo. Nejspíš mám pod ním další krámy. Takže když ji odcvrnknu co největší silou, dostane se skoro až k hornímu okraji, ale pak zase sjede dolů a bez ohledu na to, jak moc se snažím, aby přes okraj přepadla, se to nestane.

Jo, tímhle se teď bavím docela často.

A pak je najednou jedenáct padesát devět a já přejdu ke dveřím, chvíli čekám, ještě deset vteřin, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna... A otevřu. Rázně, ačkoliv vím, nejsem idiot, že Sydney musel celou dobu slyšet, jak přecházím po pokoji, jak dýchám a jak stojím za dveřmi.

Mohl slyšet i to cvrnkání?

I přesto, když otevřu, trvá mu celých deset vteřin, než hodně líně a pomalu vzhlédne. Spinner, který drží v ruce a točí s ním, je asi zábavnější než fakt, že o půlnoci vylezu ze svého pokoje.

„Jdu se kouknout na hvězdy," oznámím klidně a váhavě zároveň, protože absolutně nemám tušení, jak tohle Sydney vezme.

Není to na rozpisu, který jsem mu dneska odpoledne vrazil do ruky se slovy, že s tím stále dost razantně nesouhlasím, což ho naprosto nepřekvapivě vůbec nerozhodilo. Ale přece mu nebudu hlásit, když se chci projít po pozemcích vlastního domu!

Ještě ani nic neřekne a já už jsem na něj naštvaný, že mi to chce zakázat.

Sydney roztočený spinner strčí do kapsy a přikývne. „Dobře."

Trochu mi tím vezme vítr z plachet a taky spoustu argumentů a celá hádka, která se mi odehrála v hlavě, zatímco jsem ležel naložený ve vaně, a na kterou jsem se vlastně docela těšil, protože by byla zdaleka to nejzajímavější za celý den, je najednou smetena ze stolu jedním jediným slovem.

Vzdychnu a rozejdu se potemnělými chodbami ke schodišti.

Dřív jsem v noci po domě chodil celkem rád, hlavně do kuchyně k obrovskému mrazáku, kde jsem si mohl vybrat z několika druhů zmrzliny. Jenže jak jsem stárnul, začala na chodbách stávat ochranka, pak jsem dostal Simone a teď je tady Sydney, takže nějaké noční potulování už ani náhodou není taková legrace.

Ale nedělní půlnoc je tradice. Takže sejdu po schodech do vstupní haly, minu dva strážce a tři kamery a zastavím u hlavních dveří, které mi musí otevřít Sydney přes speciální kód. Což opravdu není legrace a mně pomalu začíná docházet, že kdybych chtěl odejít sám... Zdá se mi to, nebo je celý můj život v rukou upíra, o kterém prakticky nic nevím?

Teď na to myslet nechci, tak tu myšlenku zaženu někam hodně hluboko, do skladiště odložených myšlenek, hned vedle starostí se smyslem života. Rozhodně ji ale plánuju v nejbližší době vytáhnout a pořádně prozkoumat a zjistit kód od dveří, protože odmítám být vězeň ve vlastním domě.

Raději vyjdu ven, do temné noci, kterou ozařuje jen pár solárních lamp u cesty vedoucí do zadní části zahrady až k observatoři.

Nedokázal bych spočítat, kolikrát jsem tudy s mámou takhle o půlnoci šel a poslouchal vyprávění o hvězdách a souhvězdích, o hvězdokupách a galaxiích. Někdy byla zima a pod nohama nám křupal sníh, někdy foukalo a všude kolem poletovalo zetlelé listí, někdy jsem chtěl raději zůstat v posteli, zachumlaný pod peřinou, a ne se vláčet po venku a sledovat něco, co tam bude i zítra a dalších milion let.