XV. ISAAC

145 23 0
                                    

Stojím před domem a mžourám do slunce, které není nijak zvlášť silné, ale i tak mě... vysírá. Slunce mě vysírá. Přesně k tomuto uvědomění jsem se dokázal během posledních několika minut dopracovat. Kdybych mohl, natáhl bych se pro něj, smačkal ho jako papírovou kuličku a mrštil s ním někam do polí.

Radši zapluju do stínu a dál sleduju psy, kteří se prohání kolem. Co chvíli zmizí v kukuřici, aby z ní vzápětí vyběhli na jiném místě, a radostně přitom štěkají.

Měl jsem přesně čtyři dny na to, abych vypozoroval jejich zvyklosti. Sledování psů je naplňující, protože jsou většinu času v pohybu. A jestli něco nenávidím, pak všechno nehybné. Neměnnost mého vztahu s Wyattem, který si stále drží odstup a prohodí se mnou sotva pár slov. Přitom já toužím po jeho přítomnosti a hlase, přeju si moct s ním sdílet svoje lidské a neuchopitelné emoce, které se ve mně hromadí, svěřit se, že mám ohledně abstinence jisté obavy... a možná bych přidal i nevyžádanou informaci o tom, jak mi slunce vypaluje oční bulvy!

Moje podráždění každým dnem narůstá, násobeno Wyattovou neochotou odpustit mi. Naposledy, když jsem se dopracoval k devátému dni, krátce jsem usnul, takže v dohledné době očekávám zlom. Ale přesné informace, jak abstinence probíhá, nemám. Jenom zkušenost ze Samotky, kde trvalo přesně sedmnáct dní, než instruktor otevřel dveře a dovolil mi odejít s tím, že jsem zkoušku splnil.

Tentokrát si díky konzumaci jídla a vody, potažmo bylinkových čajů, nemůžu být vůbec ničím jistý. Dneska jsem u snídaně nevědomky poklepával nohou tak hlasitě, až se Brian zeptal, jestli je všechno v pořádku.

Jak jsem předpokládal, vědomí, že jsem se s ním znovu shledal, je kvůli absenci krve mnohem intenzivnější. A spolu s tím se mi vrací každá neshoda, najednou si uvědomuju, jaký byl náš vztah kdysi a že jsme k sobě nikdy neměli tak blízko jako teď, což zpětně dávám za vinu matce.

Chycený ve spirále myšlenek sleduju, jak se Maya natáhne na prašné cestě a válí se, spokojená a s vyplazeným jazykem. A zrovna když mě napadne vrátit se do domu, zaslechnu blížící se auto. Napřímím se, ale velmi rychle znovu povolím ramena – nakřáplý motor bratrovy staré Toyoty už poznám.

Auto se vyloupne ze zatáčky a zastaví kousek ode mě, ve stínu pod starou jabloní, která, co si pamatuju, nikdy neplodila žádná jablka. Brian vystoupí, podrbe psy a začne vykládat tašky s nákupem. Jdu mu pomoct, a protože potřebuju sám sebe nějak zabavit, řeknu: „Jak to šlo?" Čímž očividně myslím, jak se mu řídilo a jaký to byl zážitek strkat jídlo do nákupního košíku a projíždět uličkami. Není proto divu, když Brian povytáhne obočí, ačkoli to možná může souviset s tím, že zvládnu pobrat úplně všechny tašky a na něj zbude jenom menší kanystr s olejem.

„V pohodě. Nikdo se nedivil, že kupuju avokáda, shiitake a kombuchu. Přidal jsem i lahev fakt levného vína, aby to nevypadalo, že jsem šel náhodou do sebe," zazubí se.

Společně vejdeme do předsíně a Brian patou zavře.

Když jel nakoupit den po našem příjezdu, rozhodl jsem se mu vnutit většinu naší hotovosti, protože mi bylo jasné, že Wyatt, a nakonec ani já, nedokáže přežít na špagetách a rajčatech z plechovky. Briana můj zájem o Wyattovo zdraví nepochybně pobavil, možná dokonce došel k názoru, že je Wyatt prostě jenom rozmazlený a potřebuje nejrůznější speciality. Přičemž jsem mu nemohl a ani nechtěl vysvětlovat, jak to je doopravdy.

Psi se proplétají mezi taškami a strkají do nich čumáky. Obejdu je, usednu na židli a trochu unaveně si podepřu hlavu.

„Postavím na kafe?" zeptá se Brian a já přikývnu.

Vesmír velkých dálekWhere stories live. Discover now