Vesmír velkých dálek

XXIII. ISAAC

Nějakou dobu stojím na dohled velké kašny, kde z otevřených koňských tlam tryská voda. Překvapivě necítím vůbec žádný sentiment ze svého návratu – hodnotu tohohle místa tvoří jen a pouze Wyattova přítomnost. A jeho zatím nikde nevidím, přestože jsem si ani nemyslel, že ho potkám u dveří, jak nastavuje tvář slunci a odpočívá.

Vzadu na kopci se tyčí kupole observatoře, kam jsme chodili pozorovat hvězdy.

Klidným krokem zamířím k domu a vyhýbám se lidem, přesněji oni se vyhýbají mně. Je jich tu spousta, stěhováci i ochranka, všichni přikládají ruku k dílu a odnáší věci k dodávkám. Nábytek, obrazy a velké papírové krabice s úhledným seznamem věcí na každé z nich.

Takže Wyatt nejspíš kousek po kousku rozprodává místo, které k sobě váže tolik špatných vzpomínek.

Při vstupu na pozemky mě nikdo nekontroloval, ale sotva chci vejít hlavními dveřmi, objeví se jeden z bodyguardů s dotazem, jestli mi může nějak pomoct.

Než stačím zareagovat, zasáhne Todd, který vyjde zevnitř, postaví jednu z větších krabic k mým nohám a přes ni ke mně natáhne ruku. „Pane," řekne, přestože už pode mnou neslouží. „Mladý pán je v otcově pracovně."

Nevím, proč si se mnou chce najednou tolik lidí třást rukou, ale akceptuju to. „Díky."

Hned potom krabici překročím a zamířím rovnou do domu. Tentokrát už mě nikdo nezastavuje, lidé snáší věci z prvního patra, a jak se blížím k pracovně, je jich čím dál méně. V chodbě najdu pouze ochranku Valariany, Pamelu, která se opírá o zeď. Pozdraví mě pokývnutím, a jestli je překvapená, že mě tady vidí, nedá to nijak najevo.

Wyatt si kdysi dávno dělal legraci, že zatímco s Pamelou čekáme na chodbě, můžeme si povídat a jeden druhého poznat, myslím ale, že jsme spolu za celou tu dobu prohodili sotva pár slov.

Teď to rozhodně nehodlám měnit. Zastavím dál od ní, nedaleko dveří, protože zevnitř zaslechnu hlas Valariany, která říká: „Budeš mi hrozně moc chybět. Ale aspoň si budeme volat."

Jestli je tohle moment jejich loučení – než Wyatt co? Odjede? – nechci jim do toho vstupovat.

„Budu ti volat každý den," promluví Wyatt a jeho hlas se do mě po takové době otiskne jako pohlazení. Mám dojem, že se usmívá, ale zároveň postřehnu i těžko skrývanou únavu. „A tvoje narozeniny jsou už za chvíli. Takovou narozeninovou oslavu ti bude závidět kdejaká celebrita. Plánuju něco fakt velkého!"

Říkám si, jak těžké to pro něj bylo, zatímco já se dával dohromady. Čímž nemyslím pouze zařídit pohřeb otce a postarat se o firmy a dědictví, které mu připadlo, jako spíš samotu. Kromě Valariany už mu žádný člověk vážně nezůstal.

„Takže film, popcorn a hromada zmrzliny?" zeptá se ho pobaveně, přestože i z jejího hlasu lze vyčíst, že je pro ni tohle všechno z nějakého důvodu těžké.

„Si piš," zamumlá Wyatt. Slyším jeho kroky na dřevěné podlaze, představuju si, jak došel až k Valarianě a pevně ji objal.

Chvíli je ticho.

„Mám tě ráda."

„Já tebe taky." Kroky směřují zpátky, dál od ní. Možná se k ní otočil zády, aby jeho smutek nepostřehla. „A už jdi, nebo to bude zbytečně dojemný," pobídne ji rázně. Začne listovat nějakými papíry.

Dveře se otevřou a Valariana vyjde na chodbu. Sotva si mě všimne, naprosto nesmyslně zrudne, ostatně jako vždycky, když se potkáme, a zadívá se kamsi nad moje rameno. „Děkuju, že jste mu zachránil život," pípne. „I mně. Děkuju."