V. WYATT

188 27 16
                                    

V pondělí ráno se tvářím nedostupně, jakože opravdu nemám na nikoho náladu. Spal jsem pouhé dvě hodiny, takže myslím, že na mně musí moje rozpoložení každý vidět. Už z dálky, protože se ho nesnažím skrývat.

Když vyjdu z pokoje, Sydney tam je. Když jdu do kuchyně, abych vypil minimálně kanystr kafe, následuje mě. Když nasednu do auta, které mě má odvézt do školy, nastoupí z druhé strany a celou dobu zírá před sebe, v podivně ztuhlé pozici. Když stoupám po schodech ke škole a míjím skupinky studentů, mám ho tak těsně za zadkem, že mě několikrát napadne nečekaně zastavit a zjistit tak, zda by stihl zareagovat. Ale neudělám to, protože na nás úplně všichni zírají.

Teda, abych byl fér, já je příliš nezajímám, jelikož sem chodím už třetím rokem a jsem tím pádem dost okoukaný, takže jejich pohledy samozřejmě a zcela logicky směřují k Sydneymu. Vzhledem k tomu, že na sobě nenosí nic jiného než bundu KREV, a dokonce má na stehně stále připnutou zbraň, chápu, že přitahuje pozornost.

Na osobní bodyguardy jsou všichni ve škole zvyklí, je jich tu dost, akorát nejspíš nikdy neviděli upíra. A jak poznamená Val, sotva ji potkám, k tomu všemu ještě takového upíra, což nejdřív nechápu, ale ona povytáhne obočí, rozhodí rukama, začervená se a následně koukne do země a já pochopím, že tím myslí takového sexy upíra.

Na to nereaguju a spokojím se s tím, že mě absolutně nezajímá, co si kdo myslí.

Taky se mi dvakrát povede na Sydneyho zapomenout. Jednou, když usnu během hodiny ekonomie, a podruhé, když se s trhnutím probudím a odejdu na záchod. Velmi brzo si však uvědomím, že jsem neodešel sám. Že ten takový sexy upír jde taky, dokonce se mnou vejde i na toalety, a když zastavím u pisoáru, dojde mi, že tohle je vážně k smíchu. A tak nakonec raději zalezu do kabinky, ale samozřejmě nezapomenu dost rázně štěknout, jestli tam nechce jít taky, abych se nešťastnou náhodou nespláchl.

Neřekne nic a pak oba posloucháme, jak čůrám.

Neměl bych si tady ty věci tak brát. Jsem Wolkov a nemám zapotřebí se stydět. Navíc je to naprostá přirozenost. Tohle si říkám, zatímco si umývám ruce a v zrcadle vidím, že mám úplně rudé uši. A taky celou cestu zpátky do učebny.

Jenže bez ohledu na to, že se nemám zapotřebí stydět, byl bych radši, kdybych některé věci – jako třeba vykonávání potřeby – nemusel s nikým sdílet. Od malička mě všichni pozorovali. Ještě mi nebylo ani pět a v časopise Máma vyšel článek, kde porovnávali moje nejlepší outfity. Ne, to není vtip.

Jednou jsem jel od zubaře, který mi trhal osmičku, bolelo to jako čert, měl jsem napuchlý ksicht a další den všude na internetu visely moje fotky s titulkem Nejbohatší dědic světa po divoké noci. A to jen proto, že klinika stála ve stejné ulici jako nějaký klub, který jsem ani neznal.

A nejspíš proto bych chtěl, aby některé věci patřily jenom mně.

Nemůžu se dočkat chvíle, až jednou budu ve škole potřebovat na záchod a nepůjde o čůrání.

Val samozřejmě pozná, že něco není v pořádku, takže se jednou zeptá, ale pak to nechá být a je celý den podivně zamlklá, což nejdřív moc nechápu, ale postupně mi dojde, že... ehm, se před Sydneym stydí mluvit.

Sbohem nezávazným rozhovorům s nejlepší kamarádkou.

To je asi poslední hřebíček do rakve mojí dobré nálady, teď už ji opravdu můžeme pohřbít. Nasadím si sluchátka a po zbytek vyučování je nesundám, i když jsem si téměř jistý, že mi učitel politologie říká, abych je dal pryč, podle toho, jak na mě upřeně zírá a mračí se. Ale já nereaguju, dojde k souboji pohledů, nakonec to vzdá a vrátí se k výkladu.

Vesmír velkých dálekWhere stories live. Discover now