Vesmír velkých dálek

XV. WYATT

Probudím se někdy kolem druhé hodiny odpoledne. Otevřu oči, chvíli proplouvám blaženou nevědomostí, přemýšlím nad vesmírnou mlhovinou a nakonec se nejistě posadím a pohlédnu ke dveřím. Protože i když mi včerejší noc a hlavně ranní rozhovor se Sydneym přijde skoro neskutečný, jako kdyby se odehrál v jiné dimenzi a jinému Wyattovi, stejně musím po chvíli uznat, že se to stalo.

Stalo se to.

Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu.

Stalo se to. Doktor Laslow mluvil o upířích očích a hluboké náklonnosti a Sydney pak velmi klidným hlasem, bez jediné špetky váhání, přiznal, že je to pravda.

Okamžik trvá, než mi ta slova opět vyskočí v mysli, dokonce mám dojem, že jsem je doopravdy zapomněl. Jenže něco takového se nejspíš zapomenout nedá.

Uhranul jsem ho úplně vším.

Pořád mi to přijde šílené a nemožné, ale to, co se v noci zdálo magické a osudové, se přelilo do praštěné a legrační. Sotva vylezu z postele a kouknu do zrcadla, a já do zrcadla koukám celkem často, takže nejsem překvapený tím, co vidím, nejde se celé té situaci nesmát.

Ne že bych byl nějaký šereda, ale rozhodně by kdokoli mohl namítnout, že se k sobě se Sydneym nehodíme. A já bych neprotestoval, protože je to absolutní pravda. A klidně vypočítám stovky a tisíce rozdílností, ale... jsem ochotný to shrnout do dvou záchytných bodů.

Zaprvé. Je to můj bodyguard a jen proto, že ve filmech to takovým dvojicím vyjde, ačkoliv vždycky minimálně jednoho z nich postřelí, neznamená to, že to tím pádem vyjde i v reálu.

Zadruhé. Já jsem člověk a on upír. To mě v zrcadle bije přímo do očí, až je mi nepříjemně. Když odejdu do sprchy a sprchuju se celou věčnost a pak si další věčnost čistím zuby, nedokážu ten pocit nevnímat. Už jen proto, že moje věčnost je nic v porovnání se Sydneyho věčností.

Vzhledem k tomu, že upíři se dožívají v průměru nějakých tři sta let a Sydneymu je teprve dvacet devět, jsem si více než jistý, že moje maličkost nakonec bude v jeho životě pouhý mžik.

Takže to je bod číslo jedna a bod číslo dvě.

Bod číslo jedna. Je to můj bodyguard. Bod číslo dvě. Je to upír.

Z pokoje vyjdu upravený a čilý a vyrovnaný. A přesto, když mě Sydney pozdraví, vylekaně sebou trhnu, protože jsem hluboko ponořený v myšlenkách a neuvědomím si, že už jsem vyšel na chodbu.

Bodyguard a upír. Jo. Bod číslo jedna a bod číslo dvě.

Jen Sydneymu blahosklonně pokynu a vojenským krokem se rozejdu do kuchyně, protože potřebuju kafe a možná i trochu cereálií, které ale nakonec nedostanu. Jsou už dvě hodiny odpoledne, a tak mi Leo podstrčí houbovou bagetu s praženým tempehem a klíčky z řeřichy.

Takže žvýkám řeřichu a zkouším vypadat elegantně, zatímco mi pár hub neustále utíká druhou stranou bagety a pořád mi v hlavě rotuje trochu otravná myšlenka, která se mi snaží podstrčit, že jsem asi dost blbej, když jsem do celé situace zahrnul pouze dva body, a přitom, bože, přitom je tu ještě třetí, ten vůbec největší, možná přímo větší než celé Wolkov sídlo.

Ale já na něj nezapomněl. Já ho prostě od začátku ignoroval.

Protože je úplně jedno, naprosto absolutně vůbec nezáleží na tom, NEZÁLEŽÍ, jaké má Sydney pohlaví, vzhledem k tomu, že jeho pocity jsou jeho pocity a moje jsou zase... moje, což je opravdu převratná a hluboká myšlenka, kterou se jen snažím říct, že bych to měl a mohl řešit pouze v okamžiku, kdy by moje pocity nějak kopírovaly ty Sydneyho.