Vesmír velkých dálek

XVII. WYATT

V pokoji je moc světla, protože jsem nezatáhl závěsy, protože jsem nebyl úplně při smyslech, když jsem se večer lomeno v noci vrátil z klubu, protože na to, abych zatahoval závěsy, jsem se cítil až příliš indisponovaný, což znamená absolutně ožrale, protože jsem debil, co novou, neznámou a trochu zmatenou situaci řeší tím, že chlastá na baru.

Takže si moc světla a moc nevolnosti upřímně zasloužím.

Stejně jako bych si zasloužil probudit se na tvrdé zemi, totálně polámaný a nejlépe ještě pozvracený, ale to se nestane. Když se totiž pohnu, a to je po hodně dlouhé době, co přemýšlím nad tím, jak strašně moc světla v pokoji je, uvědomím si, že ležím v posteli, zachumlaný v peřinách.

Zvládnu pohnout rukou, zvládnu chytit peřinu a zvládnu si ji celkem obstojně přetáhnout přes hlavu. Jenomže šustění povlečení mi připadá jako absolutní exploze a moje hlava se rozskočí.

Jestli mi zrovna teď mozek neteče z uší, tak budu fakt překvapený.

Určitě zase na chvíli usnu, protože když se znovu pohnu, od pusy k polštáři se mi táhne dlouhá slina. Ani přitom nezkouším vykouknout, pořád jsem schovaný a odhodlaný vydržet tak co možná nejdéle.

Kéž by měl celý svět ten stejný nápad. Ale ne, svět přiměje mobil vibrovat a cinkat.

Cink. To je určitě Val.

Cink, cink, cink, cink, cink...

Každé podělané cink je jak dostat cihlou do hlavy, jak sbíječka u ucha, jak skřípění nehtů o tabuli a taky všechny ty zvuky dohromady. A vůbec to nepřestává. Můj mobil se evidentně rozhodl, že se ucinká k smrti. Navíc se intervaly mezi jednotlivými zvuky zkracují, takže to v jednu chvíli působí jako jeden nekonečný cinkot.

Co se to kurva...

V jednu chvíli mi přijde na mysl, že to nemůže být Val, jelikož takhle rychle by určitě nezvládla psát, a v další, mnohem nepříjemnější chvíli někdo velmi rázně rozrazí dveře mého pokoje. Ten někdo má otcův hluboký a velitelský hlas. „Wyatte!"

Možná bych mohl předstírat, že tady nejsem.

Nebo že pořád spím.

Nebo že jsem mrtvej, což je vlastně vzhledem k mému stavu realitě nejblíž.

Jenže mobil pořád otravně cinká, až mě to přiměje opatrně vytáhnout ruku zpod peřiny, nahmatat ho na nočním stolku a potom se zavřenýma očima, aby mě neoslepil, vypnout zvuky. Konečně ho blaženě schovám pod polštář, kde klidně může zůstat po zbytek dne, a slastně vydechnu.

„Wyatte!" zahřmí znovu otec a snad poprvé v životě dojde k mojí posteli a stáhne mi peřinu z hlavy. Jako bych byl nějaký malý usoplený spratek, který nechce vstávat do školy.

„Co je?" zamručím a semknu víčka, jak to jen jde, ale i tak vnímám světlo za víčky, a to stačí k nezměrné bolesti, která mi ve vlnách proudí do celého těla. Pokaždé, když se přežene přes žaludek, mám co dělat, abych se nepoblil otci k nohám.

„Co je?" vyštěkne táta nevěřícně, přesněji šokovaně, abych byl upřímný. „Co je?! To myslíš vážně?" V další vteřině cítím, jak něco dopadne vedle mojí hlavy.

Navzdory bolesti a nevolnosti chci vědět, o co jde, proto se vyškrábu do sedu a následně s velkým přemáháním otevřu oči.

Řeknu to takhle. Zažil jsem lepší rána. Zažil jsem horší rána. Zažil jsem rána, kdy jsem měl plno energie a radosti a odhodlání, a zažil jsem i rána, kdy jsem chtěl raději umřít. Ale upřímně si nepamatuju, a to se snažím rozpomenout opravdu intenzivně, protože by mi taková vzpomínka přinesla útěchu, žádné ráno, kdy bych se cítil takhle zahanbeně, protože jsem to trochu přepískl a dělal věci, které bych neměl, ale zároveň i šťastně a uvolněně, protože jsem řekl spoustu věcí, na které jsem předtím nedokázal najít odvahu.