Vesmír velkých dálek

XVI. WYATT

Elisabeth mi napíše deset zpráv, že je ve městě a že se chce potkat v Arca, než se rozhodnu jí konečně odepsat. A pak napíše dalších osm zpráv, než pozvání přijmu. Přijal bych už napoprvé, protože vypadnout z pokoje a být nějakou dobu s ní mi vždycky prospěje, jenže se nedokážu oprostit od myšlenky, že zatímco já budu prospívat, Sydney tam bude se mnou a...

Všechno uslyší. Především ve chvíli, kdy s Elisabeth zapadneme do jednoho ze salónků a ona mi sedne na klín. Už předtím mi z toho nebylo nejlíp a teď to bude kvůli tomu, co se stalo, učiněné peklo.

Ale co mám dělat? Upřímně. Mám se teď vyhýbat sexu, abych mu neublížil?

Jak dlouho? Zpívání ve sprše mi přestává stačit, takže...

Dohromady je to od Elisabeth jen osmnáct zpráv, než svolím, což nezní nijak dramaticky, ale když je těch osmnáct zpráv rozloženo v šesti dnech, je to mnohem víc přemýšlení, než by někdo jako já dokázal zvládnout.

A právě proto jdu v sobotu večer do Arca, abych se setkal s Elisabeth, abych se s ní vyspal, abych na chvíli zapomněl na všechno, co mě tak strašně tíží a ničí, abych zkusil přebít zvláštní prázdno, které mě poslední dny tak divně obestoupilo, a já netuším, jak se ho zbavit.

Jdu do Arca a jdu za Elisabeth, přestože z toho mám výčitky, a celou cestu autem se zkouším nedívat na Sydneyho. Vlastně se na něj nedívám, ani když auto zastaví před klubem, když vcházím dovnitř a sestupuju po schodech.

Todd a Simone už na nás čekali před vchodem. Todd se tvářil, jako kdyby tuhle práci dostal spíš za trest, než že by si ji sám vybral (a měl za ni hromadu peněz), zatímco Simone se vlídně usmála a popřála mi hezký večer. A pak se poslušně vzdálili, takže je nemám na očích, a kdybych chtěl, což chci, můžu jejich přítomnost velmi úspěšně ignorovat. Kéž by to tak šlo i se Sydneym, kterého mám těsně za zadkem, takže i když se na něj nedívám, a já se vážně nedívám, pořád ho bolestně vnímám.

Sliboval, že se mezi námi nic nezmění, ale od chvíle, co odmítl moje pozvání kouknout se mnou na Příběh hraček, se náš vztah přece jen změnil. Tak třeba já mám na jazyku strašně moc věcí, co bych mu chtěl říct, ale nikdy to neudělám, a on se tváří nepřítomně a vzdáleně a mlčí.

Teda, když se na něco zeptám, pokaždé slušně odpoví. Jenže já se zkouším neptat, takže... Je to mezi námi jiné. Odtažité.

Zajímalo by mě, co čekal. Že budu do konce života v pokoji zběsile masturbovat? Přece musel vědět, že dřív nebo později budu chtít, aby... Nevím, proč se na něj zlobím a proč mám dojem, že se on zlobí na mě za to, že jsme dneska večer tady. Přitom to asi není pravda. Když jsem mu podával rozvrh a oznamoval, že v sobotu chci jít tancovat, nehnul ani brvou. Jen přikývl a ve tváři neměl nic, co by naznačovalo, že mu moje rozhodnutí ublížilo.

Mezi lidmi hledám hnědé vlasy spletené do složitých copů s třpytkami mezi pramínky a taky stříbrné, dost průhledné šaty s třásněmi u kolen, které jsem ani ne před deseti minutami viděl u Elisabeth na profilu. A nejspíš právě díky třpytivým barvám ji zahlédnu překvapivě rychle. Sedí u baru a vznešeně popíjí šampaňské.

„No konečně," oznámí místo pozdravu, ale zářivě se usměje. Nejprve mě sjede pohledem a hned nato přeskočí na Sydneyho. „Už jsem se vás nemohla dočkat," zamrká.

Neujde mi, že použila množné číslo, a rozhodně mě tím nepotěší, takže otráveně zamručím a raději mávnu na číšníka. Objednám si víno, rulandské modré, pozdní sběr, než se zase obrátím k Elisabeth.