Vesmír velkých dálek

XIV. WYATT

Nemám oblíbence. K oběma firmám, které v budoucnu převezmu, mám velmi neutrální vztah, rozhodně nic zásadního, o čem by bylo třeba mluvit. Ale kdybych si měl vybrat, kdyby mi dal někdo pistoli k hlavě a zuřivě řval jednu z nich prostě řekni, chvíli bych váhal, bubnoval nervózně prsty, nějakou dobu se kousal do spodního rtu a nakonec bych ze sebe rozpačitě dostal OnLife.

Táta mě brával do kanceláře ještě v době, kdy jsem byl děcko. Poznal jsem většinu vyšších manažerů, vím, kdy má tátova asistentka Karen narozeniny, docela dobře se orientuju v budově, byl jsem na pár poradách, setkal se s vývojáři a tuším, kde seženu fakt dobré kafe.

OnLife znám.

ORION Labs na druhou stranu...

Máma mě tam nikdy nevzala, dokonce o firmě ani nemluvila.

Poprvé jsem se dostal do ORION Labs před dvěma lety na Marcusovo pozvání. Ukázal mi každou sekci, i ty tajné, provedl mě po jednotlivých patrech, představil mi pár důležitých lidí a postupně vysvětloval, co kde probíhá za výzkum. Mnoha věcem jsem nerozuměl a Marcus sám přiznal, že některé experimenty a výzkumy jsou i nad jeho chápání.

Připadal jsem si tam spíš jako host v obrovské a cizí mašinérii.

Teď do laboratoří jezdím pravidelně jednou za půl roku na lékařskou prohlídku. Před vchodem vždycky kromě Marcuse čeká i doktor Laslow, který mi připadá fakt divný. Hlavně tím, jak na mě upřeně civí a s každou lékařskou procedurou se čím dál víc usmívá, jako kdybych byl svatý obrázek. Nebo co já vím. Už několikrát jsem se Marcuse ptal, jestli si je jistý, zda je Laslow v pohodě, ale Marcus pokaždé mávl rukou s tím, že každý vědec je tak trochu magor.

Když dnes auto zastaví před ORION Labs, čeká u dveří jen Laslow. Marcuse nikde nevidím, což opět probudí moje podezření, že se něco muselo stát. Rozhodnu se, že až příště otce potkám, udělám všechno pro to, abych z něj vypáčil pravdu. Taky zkusím Marcusovi zavolat, napíšu mu pohoršený e-mail, v němž mu dám jasně najevo, že se mi nelíbí, jak se odřízl, a velmi elegantně v tom schovám strach, který ve mně každým dnem roste. Že se stalo něco vážného.

Vystoupím z auta a rozhlédnu se. ORION Labs stojí na kopci a další nejbližší budova je vzdálená deset kilometrů. V dálce vidím světla města a za nimi jen tuším vrcholky hor. Vlastně ani nevím, jestli jsem tu někdy stál a pozoroval výhled za světla. Z důvodu bezpečnosti jsou moje lékařské prohlídky vždycky naplánované na noc, kdy je v budově nejméně lidí.

Na první pohled působí ORION Labs jako velmi nenápadná a malá skleněná kostka, protože většina prostorů je zabudovaná v zemi. Takže to nijak opulentně rozhodně nevypadá, ale stejně cítím zvláštní svíravý pocit plný ohromení, že jsem zase tady.

Doktor Laslow ke mně okamžitě přiskočí a roztáhne úsměv od ucha k uchu.

Bože, zase je tak nezdravě nadšený. Nevím, jestli to hraje, nebo má prostě takovou povahu, ale je to otravné, otravné, otravné.

„Dobrý večer, pane Wolkove, nemůžu uvěřit, že ten půlrok od poslední prohlídky uběhl tak rychle. Mám pocit, jako by to bylo včera. A přitom, když se na vás podívám, je jasné, že nějaký čas uběhl, protože jste zase vyrostl. Bude to alespoň o pět centimetrů. Bohužel vám musím vzkázat, že váš strýc to dneska nestihne, ale moc vás pozdravuje a doufá, že se brzo uvidíte," vychrlí takovou rychlostí, že mě tím doslova vyčerpá.

Obecně myslím, že Laslow je typický vysavač. Je furt tak veselý a živý, protože veškerou energii a štěstí vysává z lidí kolem.

Kouknu na Sydneyho, ale ten na sobě nedá nic znát. Výhled na město, skleněná kostka nebo doktor Laslow ho vůbec nevyvedou z míry.