Vesmír velkých dálek

XXIII. WYATT

Upírka mě posadí na zadní sedadlo jednoho ze tří černých Range Roverů. Z toho usoudím, že přijelo více než pět upírů a méně než patnáct, pokud si ovšem někteří neseděli na klíně, což mi ale nakonec ani nepřijde jako legrační představa.

Prostě jen představa.

A pak přijde další představa v podobě toho, jak si poklidně ležím zachumlaný v posteli, Sydney mě zezadu objímá a moje jediná starost je nějaká podělaná vánoční výzdoba z hodně pitomého snu. Jak v tu chvíli tři auta zastavují před Wolkov sídlem a vystoupí parta upírů. Jak čekají u dveří, dokud se Simone nerozhodne zahodit životy všech v domě a neotevře jim.

Je možné, že se tohle událo ani ne před hodinou?

Dělám všechno možné, abych nekoukal z okna na Wolkov sídlo, protože si nechci připustit, že je to nejspíš naposled, co ho vidím. Nikdy jsem ho neměl rád, přišlo mi přehnaně velké a neosobní, ale to neznamená, že na něj nemám hromadu hezkých vzpomínek a že bych nenašel pár věcí, co mi zase tolik nevadily.

Nechci se na něj dívat a myslet na to, že za chvíli umřu.

Nechci vidět okno do tátovy pracovny a představovat si, jak tam klidně stojí, popíjí víno a sotva mě zahlédne, radostně zamává. Táta vždycky radostně mával, i když měl třeba špatný den.

Ač se snažím sebevíc, stejně mi znovu začnou téct slzy po tvářích. Evidentně neexistuje dno, kam bych se mohl proplakat a vypotřebovat tak veškerou zásobu. Nebo je moje zásoba tak velká, že dřív vážně umřu, než se dostanu na konec.

Opřu se spánkem o okénko a zkusím zavřít oči. Třeba pak realita nebude tak příšerná. Jenže vzápětí se dveře na druhé straně auta otevřou a na místo vedle mě nasedne upírka. Teprve teď si všimnu, že má kudrnaté vlasy a namalovanou pusu.

Takové to, když jdete vyvraždit celý dům, ale předtím si namalujete rty.

„Tady máš," řekne a z kapsy bundy vytáhne papírové kapesníky.

Koukám na ně asi dost vyjeveně, protože mi je nakonec raději hodí do klína, než aby čekala, až se rozhoupu. V rámci nějaké hrdosti bych jí ty kapesníky klidně mohl vrátit a říct, ať si je strčí do prdele. Ale v konečném důsledku bych tím ztratil jen já. Jí by asi bylo jedno, že mám všude po tváři sopel. Beztak za chvíli umřu, tak co je komu do toho, že jsem si předtím vzal papírový kapesník?

Žádná hrdost v takové chvíli není důležitá.

Vysmrkám se a zkusím si trochu otřít obličej, ale stejně asi vypadám jako velká červená nateklá příšera. „Existuje nějaká částka, která by stačila na to, abys mě nechala jít?" navrhnu do ticha. Ani ne tak proto, že bych věřil v zázrak. Spíš mám určitou potřebu zkusit všechno.

Upírka se zasměje, nejspíš je to pro ni jen vážně dobrý vtip. „Možná by v autolékárničce mohla být náplast. Chceš, abych ti ji přinesla?" nadhodí místo toho, a když na ni nějakou dobu nechápavě zírám, ukáže na moje bosé nohy. „Trochu krvácíš."

Tohle na oplátku rozesměje mě. Bosýma nohama jsem stoupl do kaluže krve. Když jsem šel k autu, venku trochu pršelo a cesta byla špinavá, takže tam mám i bahno. A ano, v levé noze mám zabodnutý střep z vázy, ale vážně si myslí, že by mi náplast mohla pomoci? Navíc mám na sobě mokré a špinavé tričko od slz, a to ani nemusím zmiňovat, že bych na sobě nejspíš našel i Sydneyho zaschlé sperma.

Ne, náplast mi opravdu nepomůže a nechci ji. Vlastně bych byl mnohem raději, kdyby mi vystřelila mozek z hlavy rovnou, abych už nemusel sedět v autě a čekat. Protože čekání na smrt rozhodně není příjemná záležitost.