Vesmír velkých dálek

II. ISAAC

„Sydney?" promluví Wyatt ochraptěle. Spal pouhé tři hodiny a teď leží na posteli a kouká před sebe. Neposadí se, neodhrne si z čela vlasy a neudělá žádný zbytečný pohyb navíc. „Můj táta je mrtvý." Není to otázka, ale ani konstatování. Spíš jako kdyby testoval, jak mu celé to prohlášení zní a jestli jsou jeho ústa vůbec schopná něco takového pustit ven.

Stojím uprostřed místnosti a pozoruju ho, naslouchám tlukotu srdce, kručení v žaludku, a kdybych se soustředil o něco víc, slyšel bych, jak se mu krev přelévá v tepnách. „Ano," řeknu po nějaké době. Definitivní prosté ano, před kterým bych ho stejně nemohl ochránit.

Wyatt přikývne a povlak polštáře při tom pohybu zašustí. Chvíli mlčí, než se zeptá: „Víš něco o Marcusovi? Je taky mrtvý, že ano?"

Tentokrát neváhám. „Ano."

„Už je to delší dobu, předpokládám. To proto se všechno začalo měnit a táta nečekal do mých osmnáctin. Jak zemřel?"

Vím, že se ptá na Marcuse, ale můj mozek mi stejně přihraje představu jednoho z upírů, možná to byl přímo Darius, jak Wilhelma střelí. Je to jen obraz, který v sobě nenese žádné výrazné emoce, přesto ale na okamžik zavřu oči. „Byla to nehoda," vysvětlím po chvíli. „Zemřel při autonehodě během jedné ze svých cest. Tvůj otec se to snažil utajit, protože věděl, že by se veškerá pozornost okamžitě stočila k tobě. Vedení ORION Labs bylo dočasně svěřeno jemu jako tvému poručníkovi, ale v den tvých osmnáctin by automaticky připadlo tobě."

Wyattův hlas zní cize a vzdáleně, když řekne: „Můj strýc zemřel a já jsem to ani nevěděl. Jak mi to táta mohl neříct? Marcus byl... Bože, měl jsem ho tolik rád."

Chtěl bych pronést něco, čím bych ho mohl ukonejšit, postarat se o něj, vtisknout mu do rukou kelímek zmrzliny a poslat ho daleko odtud, aby byl v bezpečí. „Je mi to moc líto, Wyatte. Měl jsem... Mohl jsem zabránit tomu, abys přišel i o otce."

Přestože nevím, jestli jsem tomu mohl zabránit. Nejsem o tom přesvědčený. Hrálo v tom roli tolik proměnných a stačil jeden špatný krok, aby se všechno ještě víc zhoršilo. Existovalo tak málo, třeba jenom jedno kratičké zaváhání z mojí strany, a Wyatt by nepřežil.

Možná ho napadne to samé, jelikož se pomalu, téměř neochotně posadí a s hořkostí pronese: „Pokud vím, tvoje práce je udržet mě naživu. A to zatím plníš svědomitě. Takže asi nemá smysl se omlouvat."

Je zrovna teď, v tomto momentu, s tím, co prožil, a s tím, co ví, pár minut po probuzení ve špinavém motelovém pokoji... Je rád, že žije?

Dojdu k oknu a skrze žaluzie vyhlédnu ven, abych se zaměstnal, přestože vím, co se tam odehrává – naprosté minimum. Pořád slabě prší a většina lidí je zalezlá v pokojích, zatímco recepční se vydal za hlasitého zívání k automatu, kde si koupil plechovku s pitím.

„Můj táta něco tušil, že jo?" pronese Wyatt náhle. „Věděl, že se něco takového může stát."

Pravda je, že Wilhelm Wolkov věděl právě tolik jako málokdo na tomto světě. Jeho vědění bylo do jisté míry děsivé. Byl ovšem především také otec, který chtěl pro svého syna to nejlepší. Proto volím následující slova s rozvahou. „Tvůj otec byl chytrý muž. Viděl spoustu alternativ. A samozřejmě předpokládal, že se vždycky může něco stát." Vrátím se k posteli a zůstanu stát tak blízko, až z Wyatta znovu ucítím svoji vůni. Vzdálenou, slabou, ale je tam, mísí se s tou jeho – na stehnech má stále zaschlé sperma a vlasy jsou cítit potem.

Nedovolím, aby ve mně cokoli z toho právě teď probouzelo vzpomínky, a krev, kterou jsem vypil, je moje záchranná kotva. Taky to nedovolí. Nedopřeju si žádný prostor vnímat a cítit a jednat jako člověk. Možná zním mírně odtažitě. „Tvému otci na ničem nezáleželo víc než na tom, abys žil."