Vesmír velkých dálek

IX. ISAAC

Ve vteřině se rozhostí úplné ticho. Dokonce i mořská panna na obraze jako kdyby s napětím sledovala, co bude dál. Přitom nešlo o víc než o prostou žádost, na kterou Wyatt zareagoval... Myslím, že kdybych ho požádal, aby si vyříznul játra, měl by ve tváři úplně stejný výraz. Pro jistotu se v duchu vrátím ke svým slovům, projdu si jedno po druhém, písmeno po písmenu. Ale než to stačím zanalyzovat, Wyatt pečlivě vysloví: „Cože?"

Nijak se nesnaží skrývat upřímné překvapení, což mě znovu vede k otázce, jestli jsem se vážně zeptal na krev. Možná v důsledku jejího nedostatku halucinuju. Třeba všechny příznaky nastupují mnohem rychleji a já se budu vzápětí svíjet na koberci. Anebo taky ne, protože Wyatt plynule – a stále nevěřícně – naváže: „Musím ti dát svoji krev? Vždyť... Teď jsi slyšel, že ji nepotřebuješ."

Přikývnu a rozejdu se k oknu. Několik přiopilých kamarádů kráčí přes parkoviště a kolébají se ze strany na stranu. Nakonec zní to, co Wyatt říká, logicky. „Jestli na tom trváš, tak to nemusí být hned," souhlasím, „ale nepřekračoval bych hranici deseti dnů bez krve. Musíme se vyhnout tomu, aby u mě abstinenční příznaky propukly naplno."

Pohlédnu na něj a jsem rád, že jsme to vyřešili. Ve spáncích mi hodně vzdáleně tepe, je to předzvěst skutečné bolesti hlavy, kterou jsem tolik let nezažil.

„Super," řekne Wyatt. „Tak pojeďme do nemocnice. Tam si můžeš vzít krve, kolik budeš chtít."

Špatná úvaha. Nejistý výsledek. Vlastně jsem překvapený, že se Wyattova jindy bystrá mysl ubírá právě tímto směrem, obzvlášť po tom, co jsme se dozvěděli. Ale možná jsem ještě stále zaslepený naštváním na Trenta a na celý systém.

Měl bych se uklidnit. „To je něco, co Darius předpokládá," odpovím mírně. „Když jdeme do nemocnice, jsme nejzranitelnější. Proto tam nepůjdeme. Tahle cesta se pro nás momentálně uzavřela." Tady bych měl skončit, ale stejně se vzápětí přistihnu, jak dodávám: „Myslel jsem, že je to logické."

Wyatt si prohrábne světlé vlasy a jeden pramen mu trochu trčí. Nepatrně se mu zrychlí tep, ale nevím přesně, k jaké emoci tuhle reakci přiřadit. „Proto tam nepůjdeme? A to jsme se dohodli kdy? Tys prostě... Nemůžeš mít moji krev. Moje krev je moje."

Teprve tady pochopím, že je to nejspíš vztek. Možná i částečný stres, a to mě zmate. „Neřekl jsem, že už tam nikdy nepůjdeme. Ale rozhodně ne v nejbližších dnech. Vidíš snad nějakou lepší možnost?" povytáhnu obočí. „Pokud mi dáš krev, můžeme pokračovat bez zastávky dál," vysvětluju trpělivě. Alespoň myslím, že trpělivě. Můj hlas je nepatrně zhrublý. „Budeme mít díky tomu větší šanci zmizet z dohledu."

„Takže to prostě rozhodneš beze mě? Nezeptáš se, jestli ti chci dát svoji krev?"

Zaksichtím se. „Tak asi do tebe bez tvého vědomí nezapíchnu uprostřed noci brčko!" řeknu podstatně rázněji. Podrážděněji. To je ono, jsem teď podrážděný.

Nesmím dovolit emocím, aby se přese mě přelévaly, jak se jim zlíbí. Radši posbírám kusy židle a položím je pod okno – lepší místo mě nenapadne. Až budeme odjíždět, nechám tu pro Sandy peníze navíc za to, že jsem zničil nábytek. A možná i za to, že jsem přemýšlel o jejím zabití. „Samozřejmě potřebuju tvůj souhlas," dodám.

Nemyslím si, že Wyatt naznačuje, že bych ho jen tak vysál. Zároveň jsem tím ale stejně mírně dotčený.

„Fajn, protože až doteď jsi s mým souhlasem ve svých plánech nepočítal. Prostě jsi to rozhodl," odvětí Wyatt a zabodne do mě pohled modrých očí. Pochopitelně je menší než já, ale teď jako kdyby díky všem těm emocím povyrostl. Rozezlený chlapec. Ne, to není pravda. Je v tolika ohledech mužem.