Vesmír velkých dálek

XVII. ISAAC

Následující den po probuzení necítím žádnou bolest. Rozhodnu se vyjít z pokoje a překvapivě to najednou není nic, k čemu bych se musel dlouze odhodlávat.

Moje první kroky jsou opatrné, vratké, ale postupně jdu čím dál jistěji. Když procházím chodbou do koupelny, zaslechnu zezdola hlasy. Nezachytím konkrétní slova, ale pousměju se, jakmile v jednom z těch hlasů poznám Wyatta. Musel ode mě odejít teprve před pár hodinami.

Sotva vejdu do koupelny, zkontroluju odraz v zrcadle. Vlasy i oči mi připadají ještě šedivější než před pár dny. Teprve když se nakloním blíž, dokážu zahlédnout slabě zelené žilkování vedle zorniček.

Kůži na tvářích mám víc napnutou a lícní kosti výraznější, jak jsem zhubl kvůli častému zvracení. Jinak jsem to pořád já, nevím, jaký důkaz lidství ve skutečnosti hledám. Ani se mi nějakým záhadným způsobem nezačal tvořit melanin.

První věc, která by mohla značit nějakou změnu, je moment, kdy uklouznu na šampónu a loktem vrazím do dveří. A pak taky... Když kráčím po podlaze a prkna trochu vržou nebo když beru za kliku, vysvlékám se, zapínám sprchu, to všechno mi připadá stejné jako vždycky. Ale jakmile vodu vypnu a chvíli nehybně stojím v tichu, uvědomím si, že je to nepříjemné. Ošiju se.

Najednou musím překotně vylézt, osušit se a hodit na sebe čisté oblečení. U všech těch činností se pokouším počínat si co nejhlasitěji, jako kdyby mi snad ticho mohlo ublížit.

Povede se mi uvolnit teprve v momentu, kdy scházím po schodech a znovu slyším tlumený rozhovor. Tričko se mi částečně lepí na kůži, jak jsem spěchal a pořádně se neutřel.

Sotva sejdu dolů, přiženou se z kuchyně psi, vrtí ocasy a váhavě mě očichávají, obzvlášť Maya. Možná ze své psí perspektivy taky nedokáže přesně pojmenovat změnu, která se ve mně udála, a proto zůstává ostražitá.

Wyatt zrovna říká: „Musíš jí ukázat, že bez ní taky umíš žít. Není to tak těžké. Vyfotíš pár fotek, použiješ pár hashtagů a uvidíš, jak bude litovat, že tě opustila."

Opřu se o futra a prohlížím si scénu před sebou. Wyatta, jak pohazuje hlavou, když mu světlé vlasy sklouznou do obličeje, a ruce má červené, protože k mému nezměrnému úžasu právě vypeckovává třešně a hází je do velké mísy. A Briana, který sedí naproti němu a hraje si se sáčkem vanilkového cukru.

Nepořádek na kuchyňské lince je dost podobný nepořádku před několika dny, než jsem odpadl, akorát kusy nádobí se mění. Hromada má pokaždé jiný tvar. Ale místnost jinak působí čistě, podlaha je zametená, jen trochu pocintaná vodou od psů. Těkám od jedné věci ke druhé a nejdřív se nemůžu ničeho chytit, než si moji pozornost vyžádá Wyattův měkký melodický hlas.

„Ahoj," řekne. Hřbetem ruky si znovu pokusí odhrnout vlasy. „Jak se cítíš?"

Brian mi věnuje úsměv a nechá cukr cukrem. Zároveň natáhne nohu a postrčí ke mně jednu z volných židlí.

Zatím si nesedám, líbí se mi, nebo to možná spíš potřebuju, že mám odtud všechno jako na dlani. Když teď neslyším tak, jak bych potřeboval, musím informace nasávat vizuálně. „Dobře," odpovím Wyattovi. „Asi. Jak dlouho jsem byl mimo?"

Jeho karamelově zbarvené oči jsou stále stejně krásné jako kdysi, akorát už v nich nedokážu vidět tolik různých odstínů. I tak mě ale chlácholí.

Chci mu říct, že je krásný, že je ten nejkrásnější člověk na světě.

Vrátit se z pekla očividně znamená hodně sentimentu.