Vesmír velkých dálek

VII. WYATT

Jsou dvě ráno. Od dvou do čtyř mívá Sydney často ty svoje dvě volné hodiny, kdy cucá krev a posiluje, ale vzhledem k tomu, že teprve jedeme domů, bude muset rozvrh trochu pozměnit.

Jestli je kvůli tomu naštvaný, nevím, protože se na něj od chvíle, co jsem vyšel ze salónku, odmítám podívat.

Je mi jedno, jestli má oči lidsky zelené, nebo upírsky šedé.

Raději upřeně koukám z okna, na míhající se světla pouličních lamp. Nejedeme nejkratší cestou, naopak mám dojem, že se řidič rozhodl vzít nás na okružní jízdu po městě, takže si můžu o to víc užít trapnost v autě. Navíc Simone a Todd už s námi nejedou, protože jim Sydney oznámil, že teď už to zvládneme.

Tak to tady spolu zvládáme a místo toho, abychom jeli doprava a přiblížili se k domovu a konečně na dnešní noc zapomněli, řidič to vezme doleva. Není na tom nic podezřelého, protože Sydney rozhodl, že musíme být nepředvídatelní a často měnit trasy. Za tento týden jsme například nejeli do školy ani jednou stejnou cestou.

Takže to spolu zvládáme a jsme nepředvídatelní.

„Jste v pořádku?" zeptá se Sydney zrovna, když zastavíme na semaforu a já mám perfektní výhled na ještě otevřené bistro, kde je na tuhle hodinu překvapivě dost lidí. Mohl bych je začít počítat nebo z hlubin paměti vydolovat nějakou hodně nezajímavou informaci o Sluneční soustavě. Taky bych mohl sundat dlouhý blond vlas z kalhot. Zkontrolovat mobil, jestli mi už Val napsala, že dojela domů v pořádku. Vyzout si boty a zahýbat prsty na nohách, protože mě pekelně bolí.

Nebo...

Tolik možností.

Jenže Sydney položil otázku, v autě je úmorné ticho a něco malinkatého uvnitř mě si moc přeje ho porušit. „Na tohle si ještě budu muset zvyknout," začnu a sklopím pohled k dlaním, k rodovému prstenu, a sám nad sebou zakroutím hlavou. Jsem Wolkov a červenám se. „Že slyšíš všechno."

„Jestli vás to uklidní, nijak mě to netěší," promluví Sydney a jeho hlas zní velmi klidně a téměř konejšivě. Ale možná jsem jen opilý a představuju si věci, které nejsou. Přesto mě jeho hlas přiměje, abych vzhlédl. „Samozřejmě se můžu pokusit nemyslet na to, co právě děláte. Tím myslím plně se soustředit na něco jiného, třeba na hudbu. Ale není to stoprocentní. Hlavně v klubu, kde je těch zvuků hodně. Omlouvám se," pokračuje a já se navzdory trapnosti přece jen cítím o maličko líp.

Přikývnu.

Jeho omlouvám se mnou rezonuje, protože vím, že tohle není něco, za co by se měl omlouvat, ale přesto to udělal. Chci mu říct, že někdy, ve velmi krátkých momentech našeho společného soužití, mi až tolik nevadí, jenže jakmile bych to přiznal... Mám dojem, že je to cesta do horoucího pekla.

Raději znovu vyhlédnu ven a úlevně vydechnu, když poznám ulici, po které jedeme. Je to totiž už jen kousek od našeho sídla.

Od sídla Wolkov, které stojí na úplném konci čtvrti a připomíná něco mezi hradem, zámkem a pevností. Nikdy jsem to otci neřekl, on ten barák zbožňuje, ale já to tady do háje nenávidím. Kdo by chtěl bydlet v domě, který je nesmyslně veliký a neosobní a plný cizích lidí?

Kdo by chtěl bydlet v domě, kde ho na každém kroku pozorují kamery?

V domě, kde si jeho máma vrazila nůž do srdce?

Proč máme nekonečně dlouhou příjezdovou cestu, která se táhne kolem obrovské kašny? A kdo vymyslel, že voda v kašně bude vystřikovat z úst stáda koní?