Vesmír velkých dálek

XVIII. WYATT

Auto zastaví před Wolkov sídlem v devět padesát devět, takže by se dalo říct, že jsem naprosto dokonale a svědomitě splnil tátovo nové pravidlo bývat večer doma. Obzvlášť když si dám záležet a do domu vstoupím přesně v deset hodin, ani o jednu podělanou vteřinu později. Což je ale dost zbytečný a dramatický příchod vzhledem k tomu, že je táta zrovna na večeři s nejvyššími manažery OnLife, takže i kdybych přišel minutu po desáté, vůbec by to nezjistil.

Místo fanfár, uvítacího výboru, okvětních lístků a pochval mě přivítá ztemnělá vstupní hala a ticho.

Kouknu na Sydneyho a pak se s pohledem upřeným do jeho očí pomalu rozejdu do kuchyně. Chci, aby pochopil, že ho po vydatném jídle, v deset hodin večer, svádím ke zmrzlině. Což podle úšklebku chápe velmi dobře.

Udělám tři kroky – pozadu, protože stále zírám na Sydneyho a stále se u toho tvářím, jako kdybych ho hodlal přesvědčit k něčemu hodně špatnému – a vrazím do stolku s obrovskou čínskou vázou, která povážlivě zakolísá.

V domě je pořád ticho, takže si neumím představit, jak by ho narušilo tříštění staré vázy. Nejspíš by se vteřinu nato rozsvítilo světlo, vyběhli další lidi z ochranky a... Dojde mi, že mám přímo nad hlavou kameru, tím pádem by nikdo nepřišel, jen by ten, co kontroluje obrazovky, zavolal někoho na úklid a ostatním do vysílačky by zahlásil, že je všechno v pořádku, pan Wyatt pouze sváděl svého bodyguarda a nevšiml si vázy.

Ale váza nespadne a žádný nepříjemně tříštivý zvuk se halou neroznese.

Stejně chvíli trvá, než moje srdce přestane vyvádět, a já úlevně vydechnu.

Sydney pobaveně zakroutí hlavou.

Do kuchyně už jdu pro jistotu popředu, i když to znamená, že musím odtrhnout zrak od Sydneyho a jeho očí, u kterých si v takovém šeru nejsem jistý, jakou mají barvu. V Zeitaku byly hodně zelené, ale pořád jsem přes ně viděl přetažený šedý závoj. To mě upřímně nijak nepřekvapovalo, protože i když jsme se dohadovali, které sushi je nejlepší a proč už nechci wasabi nikdy vidět, pořád byl ve střehu. Poznal jsem to z každého jeho pohybu.

Taky jsme se mohli celou dobu držet za ruce jen pod stolem, mohl jsem cítit chvění, které mi od dlaní putovalo do zbytku těla, ale tím to končilo, na nic dalšího si ani jeden z nás netroufl.

Jenže teď jsme sami, alespoň zdánlivě, protože v kuchyni kamery nejsou, což je jedna z prvních a posledních věcí, na které myslím, když přejdu k mrazáku a když ho otvírám a vybírám kelímek se zmrzlinou. Po ne moc dlouhém uvážení vyberu kaštanovou s ořechy a medovou krustou, kterou musím lžičkou rozbít, abych si mohl nabrat. Není to typická příchuť a většina lidí ji ani nemá ráda. Vždycky říkám, že je to komplikovaná zmrzlina pro komplikované myšlenkové pochody. Souhlasím s tím, že není vhodná pro filmové maratony nebo sešlost s přáteli. Nehodí se ani do kornoutu, na procházku, na osvěžení... Kaštanová zmrzlina je komplikovaná a z toho důvodu mám dojem, že je přímo skvělá pro tento okamžik. Kdy už není večer, ale spíš noc, trochu hučí lednička a já a Sydney... jsme sami.

„Je tam chilli zmrzlina, jestli chceš. Nebo si klidně vyber jinou," oznámím a poodejdu k lince.

Tady jsem seděl i posledně, když mě Sydney chytil za zápěstí a poprvé působil skutečně uvolněně.

Pamatuju si, že jsme přijeli z Arca. Hrozně jsem smrděl kouřem, pálily mě oči a v hlavě mi duněly basy.

Tenkrát jsem si říkal, že život s upírem za zadkem možná přece jen zvládnu. S vědomím, že to nebude snadné, ale nějak to půjde, den po dni.